Když jsme si ten domek koupili, těšili jsme se na různé oslavy a grilovačky. Duchové nám to ale striktně zatrhli.

Bydlet ve vlastním domečku bylo naše velké přání. Že bude ale stát vedle hřbitova, to nás nikdy nenapadlo. Nám to ale nijak nevadilo. Na duchy jsme totiž nevěřili. Když jsme se stěhovali, známí se nás ptali, jestli se nebojíme.

Na to jsme odpovídali s úsměvem, že jsme moderní a racionální lidé. To se ovšem změnilo hned první týden po nastěhování. Jako první jsme si pořídili televizi a rádio.

Kdybychom ale věděli, že nás později budou děsit a odhánět návštěvy, raději bychom je nekupovali.

Hned druhý den po jejich nainstalování se nám z ničeho nic sama zapnula televize v obýváku a vzápětí nato rádio v kuchyni. Mysleli jsme si, že jsme něco špatně zapojili.

Za chvíli se to ale stalo znovu. Zkusili jsme spotřebiče reklamovat, ale vrátili nám je s tím, že se žádná závada nenašla. Horší to bylo ale v noci. Spali jsme a najednou jsme zaslechli smích.

Děsivé zvuky

Mysleli jsme si, že to jsou zloději, manžel vzal ze stolku pepřový sprej, a plížili jsme se do obýváku. Tam jsme zjistili, že se jen zapnula televize. Když jsme ji vypnuli, ovládač na stole poskočil, televizi zapnul a mrštil sebou o zem.

Tak jsme od té doby každý večer, když jsme šli spát, spotřebiče vypojili ze zásuvky. I tak jsem ale viděla na vlastní oči, jak se kabel plazil sám k zásuvce a pokoušel se zasunout.

Naštěstí se mu to nikdy nepodařilo. Časem se k tomu přidaly další zvuky, jako třeba kroky po schodech do patra, škrábání na zeď, tiché mumlání z různých míst bytu.Také se otvírá lednice a zase se zavře.

Lednice je láká

Jednou z ní vypadla hrachová kaše a rozkydla se na zemi. Ráno jsme v ní viděli naprosto jasný otisk ruky. Když jsme si ze zabíjačky přivezli domů jitrnice a prejt, probudilo nás v noci hlasité mlaskání. Manžel se tehdy naštval a vyběhl do kuchyně s pohrabáčem.

Nikoho jsme neviděli, lednice byla otevřená a prejt na zemi. Manžel mlátil kolem sebe pohrabáčem jako šílený, nic to ale nepomohlo. Jen jsme lehli do postele, ozvalo se mlaskání zas. Kdyby se to ale dělo pouze v noci, duchové nám vyhánějí z domu návštěvy.

Když k nám někdo přijede, snažíme se odpojit televizi i rádio. I tak se ale ozývají z různých míst domu divné zvuky, na které jsme si už zvykli, návštěvy ale ne. Bojí se, což chápu. Snažíme se mírnit jejich případné vyděšení a strach humorem.

Moc to ale nepomáhá. Jen jedinkrát jsem byla za paranormální aktivity ráda. To když se dostal náš syn do dluhů, protože mu nevyšlo podnikání. Měl u nás trvalé bydliště, tak k nám přišel exekutor.

Sami – ale spokojení

Dlouho nepobyl. Od každého spotřebiče, ke kterému se přiblížil, dostal ránu. Pak si chtěl u nás odskočit na toaletu. Co tam viděl, netušíme.

S křikem a kalhotami u kolen vyrazil ze dveří, chvíli chroptěl na našem gauči, jako by ho někdo škrtil jeho vlastní kravatou.

Pak chytl svou aktovku a běžel do auta. Už se nevrátil. Tak si žijeme v našem domečku u hřbitova dodnes. Pokud chceme vidět známé a příbuzné, volíme neutrální půdu.

Marcela (59), Domažlicko