Smrtí nemusí všechno skončit. I po letech o tom můžeme získat důkazy. Dostala jsem pozvánku na posmrtné rande!
této podivuhodné příhodě došlo před necelými třemi lety. Jednoho dne jsem mezi různými reklamními letáky po dlouhé době našla v poštovní schránce ručně psanou obálku. Když jsem ji otevřela a přečetla si lístek uvnitř, vypadl mi z rukou.
Byl deset let po smrti!
Psal mi totiž muž, kterého jsem kdysi velmi milovala. Jmenoval se Tomáš. Bohužel jsme se rozešli. Nyní mě vyzýval k setkání. Uváděl místo i čas. To ale nebyl důvod, proč jsem se tak vylekala.
Tomáš byl totiž už deset let po smrti. Zemřel při hromadné dopravní nehodě. Tehdy mi tu smutnou zprávu oznámila jeho mladší sestra Tereza, se kterou jsem byla stále přes sociální sítě v kontaktu. Velmi mě to tehdy zabolelo.
Jednalo se jen o krutý vtípek?
Jakmile jsem se vzpamatovala z prvního úleku, snažila jsem se vzít rozum do hrsti. Dělá si někdo legraci? Někdo, kdo o našem vztahu věděl? Trval dostatečně dlouho na to, aby Tomáše znali všichni moji blízcí nebo tehdejší kolegyně.
Ale proč by někdo po letech vytahoval takovou věc, a navíc dost ošklivým způsobem?
Kdo mě znal, musel vědět, jak moc jsem se kvůli Tomášově smrti trápila, i když jsem v tu dobu byla už vdaná a měla děti. Nevěděla jsem o nikom, kdo by mi to chtěl po dlouhé době připomínat. A jestli to měl být vtip, tak mi připadal hodně ubohý.
Písmo bylo až nápadně podobné
Když jsem si toho dne odpoledne udělala kafe, do kterého jsem si nalila panáka whisky, začala jsem uvažovat nad další variantou. Je možné, že lístek psal opravdu Tomáš? Písmo, pokud jsem si dobře pamatovala, celkem odpovídalo.
Nebyl to snad jeden z těch případů, o kterých člověk občas čte? A sice, že pošta doručí ztracený dopis až po čase? Jenže na obálce žádné poštovní razítko nebylo. A datum, kterým jsem byla zvaná na posmrtné rande, teprve mělo přijít!
Byla to zkrátka záhada, které jsem nerozuměla, ale které jsem se rozhodla přijít na kloub.
Jméno na zvonku jsem neznala
Na adrese, která byla na lístku napsaná, jsem opravdu nikoho neznala. Ten dům se nacházel na druhém konci Prahy. Mělo se jednat o nějaký rodinný domek, ale kdo v něm bydlí, to jsem nezjistila.
Zvědavost mě ale na to místo vyhnala ještě před určeným datem. Jméno na zvonku u domovní branky mi vůbec nic neříkalo. V tomhle směru jsem tedy se záhadou nijak nepohnula.
Nezbývalo mi než čekat
Pořád jsem na ten lístek musela myslet. Nikomu z rodiny jsem se s tím ale nesvěřila, takže jsem na to trápení byla sama.
Chvíli jsem přemýšlela, že bych zavolala Tereze a o řekla jí o tom, ale pak jsem ten nápad zavrhla, protože jsem nechtěla, aby se trápila stejně jako já.
Nezbývalo mi tedy než počkat na stanovený den a hodinu. Vůbec jsem ovšem netušila, co se tam může odehrávat. Budou mě mít za blázna, až zazvoním a ukážu lístek, který jsem dostala? A až jim řeknu, od koho je?
Nepřipouštěla jsem si ale možnost, že bych do toho domku nešla. Věděla jsem, že i kdybych se měla parádně ztrapnit, další možnost už bych neměla a do smrti bych přemýšlela o tom, co mělo to pozvání na rande s mrtvým bývalým přítelem znamenat.
Nebyla jsem sama, kdo dostal pozvánku
Se smíšenými pocity a silně bušícím srdcem jsem se vydala v onen den k domku, kde mělo dojít k setkání. Možná to bude trvat jen chvilku, než mě vyhodí jako blázna, pomyslela jsem si. Zazvonila jsem u branky.
Krátce nato vyšel nějaký muž kolem čtyřicítky, docela sympatický. Nadechla jsem se a spustila předem připravený proslov s omluvou, že jde možná o špatný vtip.
Beze slova mi pokynul, ať jdu dál. Trochu zmateně jsem ho následovala. Zavedl mě do místnosti, kde už sedělo několik lidí. Na můj nechápavý pohled vysvětlil, že se tu bude konat spiritistická seance. Nebyla jsem sama, komu kdysi někdo zemřel a nyní dostal pozvánku.
Našla jsem po letech klid
Najednou mi bylo všechno jasné, i když to působilo neuvěřitelně. Jako omámená jsem usedla k velkému stolu, kde už sedělo dalších osm lidí, a prožila to, co jsem zatím vídala jen ve filmech nebo o čem jsem čítala v časopisech.
Celou seanci vedl onen muž, co mi otevřel a který se nám představil jako Arnošt, a bylo to něco neskutečného.
Měla jsem pocit, jako by byl Tomáš zase se mnou. Domů jsem se toho dne vracela celá zmatená, ale svým způsobem spokojená a klidná. Když jsem pak hledala lístek, který mě na seanci dovedl, už jsem ho nenašla. Místo něho byla v kabelce jenom malá hromádka popela.
Nikdy mě nepřestal mít rád
Dnes, s odstupem několika let, jsem opravdu přesvědčená, že se mi toho dne podařilo spojit s duší zesnulého Tomáše a zprostředkovaně se dozvědět jeho odpovědi na moje otázky.
Dozvěděla jsem se i to, že mě nikdy nepřestal mít rád a stále na mě s láskou vzpomínal.
Veronika M. (48), Praha
