Nadpřirozeným jevům uvěříme, až když je prožijeme na vlastní kůži. Tajemné světlo nás lákalo z bezpečné cesty.
Naše zvědavost nás přivedla na pokraj nebezpečí! S manželem Filipem moc rádi cestujeme po naší vlasti a navštěvujeme nejrůznější místa. Před několika lety jsme takto vyrazili na cesty po západních Čechách.
Těšili jsme se na další dobrodružství
Auto jsme nechali doma, užívali jsme si toulek autobusy a vlaky jako zamlada. Všechno jsme si dopředu zjistili a naplánovali, a tak jsme předpokládali, že náš výlet proběhne v poklidu podobně jako řada předchozích. Jednoho večera se nám ale stala podivná příhoda.
Cestu jsme si krátili lesem
Byli jsme ubytovaní v penzionu v malé vesnici, odkud jsme se vydali na celodenní pěší túru, během které jsme navštívili několik místních památek a povečeřeli v jedné moc dobré staročeské restauraci. Vraceli jsme se už potmě, cestu jsme ale znali, nebo jsme si to alespoň mysleli. Zkratka lesem, po které jsme se vydali, nás však zavedla na místa, která jsme potmě nepoznávali.
Světlo se vznášelo nad zemí
Po několika desítkách metrů jsme se dostali na nějakou křižovatku, kde přece jen bylo trochu lépe vidět. Diskutovali jsme o tom, kudy se vydat dál, když mě manžel zatahal za rukáv a ukázal směrem doleva.
Spatřila jsem tam pohybující se světle žluté světlo. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaký chodec s baterkou, ale světlo se pohybovalo podivně a občas se vznášelo vysoko nad zemí. Přibližovalo se a vzdalovalo, jako by nás chtělo k sobě přilákat.
Zvědavost zvítězila
Ani já, ani manžel jsme netušili, co to může být za úkaz. Zvědavost ale byla v tu chvíli silnější než strach. Koneckonců já i Filip jsme vždy měli dobrodružné povahy. Vydali jsme se tedy za světlem. Po pár minutách chůze se nám začala bořit půda pod nohama.
Vzpomněli jsme si, že tu podle vyprávění má být nějaká bažina. Na nic víc jsme nečekali a raději jsme se rychle vrátili. Světlo zůstalo stát na místě. Když jsem se otočila, spatřila jsem najednou místo něho přízrak krásné mladé dívky.
Mohlo to špatně dopadnout
Do penzionu jsme se nakonec v pořádku dostali. Vyprávěli jsme tamnímu personálu, co se nám cestou stalo. Dozvěděli jsme se, že jsme potkali bludičku. Kdyby mi to někdo vyprávěl den předtím, asi bych se mu vysmála. Po tom zážitku jsem tomu ale ihned uvěřila a věřím dodnes. Jen se moc nedovedu smířit s myšlenkou, že ten krásný přízrak nás chtěl nejspíš svést z cesty do jisté záhuby.
Miroslava B. (61), Žďár nad Sázavou
