Strach mívá velké oči. A já se o ty své bála až příliš a zbytečně dlouho. Málem jsem se díky tomu vyřadila úplně z běžného života.

Usadila jsem se na své sedadlo v autobuse a začetla se do prospektu, který nám rozdala paní průvodkyně. Dnešní zájezd pro seniory bude určitě zase moc pěkný. Jezdím na tyto výlety skoro každý týden. Moc jsem si je oblíbila a jsem za ně vděčná.

Přitom bych si to byla před rokem nedokázala ani v té největší fantazii představit. A to i přesto, že já cestování miluji. Byla jsem snad všude, kam se dalo dojet. Jezdívali jsme tak dříve s manželem. Šetřili jsme na to peníze každý rok.

Pěkně korunku ke korunce. A pak se jelo.

Byly to velice krásné časy

Když naše děti vylétly z hnízda, konečně jsme se Zdeňkem, mým manželem, získali čas pro sebe. Cestování jsme milovali oba, a tak jsme začali jezdit na výlety. O víkendech po republice a o dovolené po světě.

Milovali jsme jízdu autem a za volantem se pravidelně střídali. Byl to náš koníček, vášeň. Pak ale manžel náhle onemocněl a rakovina mi ho do půl roku vzala. Po těch několika krásných letech jsem se najednou ocitla úplně sama a naprosto vykolejená.

Znejistěla jsem ve svém jednání

Po manželovi tu zůstalo pusto a prázdno. Najednou jsem nevěděla, co se životem. Nedovedla jsem se jen tak smířit s tím, že milovaného muže už nikdy neuvidím, že spolu už nikdy nikam nepojedeme naším autem. Byla jsem opravdu na pokraji zhroucení.

A tehdy se ohlásily první potíže se zrakem. Vždy jsem viděla dobře, a najednou se mi písmenka při čtení rozplývala a obraz se začal mlžit. Jako bych četla pod vodou. Říkala jsem si, že je to asi od nervů, že se to spraví. A zkusila jsem nepodléhat panice.

K lékaři jsem zatím nešla, protože, když mlha v očích ustoupila, viděla jsem dobře. Však ono se to zlepší. Ono se to ale nespravilo, spíš naopak. Viděla jsem stále hůř a hůř. Obklopovala mě neprostupná mlha. Dostala jsem strach.

Za volant už nesednu

Chtěla jsem proti svým úzkostem bojovat. A čím jiným než tím, co jsme s manželem tak milovali. Nasedla jsem do auta, poprvé od jeho smrti, a vyjela na výlet tam, kde jsme to oba tolik milovali, do jižních Čech. Už při cestě tam jsem cítila určitou nejistotu. Vzpomínky se na mě valily a mně vyhrkly slzy do očí.

Jenže ta mlha, která se mi před očima objevila při cestě zpátky, nebyla od pláče. Najednou jsem před sebou uviděla dva stromy. Ten skutečný jsem minula jen o fous a do toho nepravého jsem „nabourala“. Byl to jen zrakový klam a já skončila v příkopu. Naštěstí jsem jela dost pomalu.

Další nepříjemnosti

Tato příhoda mě opravdu dost vyděsila. Můj zrak se evidentně zhoršoval a docházelo k různým nepříjemnostem a trapasům. Lidé si toho začali všímat, což mě ještě víc znervózňovalo. Pořád jsem si to ale nechtěla přiznat. Sobě ani druhým.

Skrývat se není řešení

Věčně se skrývat, při mých přehmatech, za nepozornost či nešikovnost ale nešlo. Začala jsem se proto skrývat před lidmi. Omezila jsem proto na minimum kontakty a stáhla se do sebe. Když ale přijela dcera na návštěvu, lhát jsem jí už nemohla.

A ona mě vysloveně donutila, abych si došla k očnímu lékaři. Dokonce mě tam dovezla a počkala si na to, co mi řekne. A verdikt byl neúprosný. Operace!

Operace? Nikdy!

Udělalo se mi mdlo. Představa, že mi bude někdo operovat oko a já budu u toho celá při smyslech, se mi zdálo zcela nemožné. To nevydržím. To nepřežiju. A co když se to nepovede? Zmocnila se mně obrovská panika a přepadl mě naprosto paralyzující strach.

I když do mě obě děti hučely, ať na tu operaci jdu, nechtěla jsem o tom ani slyšet. A odolávala jsem jejich nátlaku celé dva roky. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, mohla jsem si ty dva roky života užívat úplně jinak.

Život v pološeru

Můj život se radikálně změnil. Jako kdyby ze mě vyprchala jiskra. Začala jsem si namlouvat, že slábnoucí zrak prostě k přibývajícímu věku patří a zkrátka to musím přijmout tak, jak to je. Že jsem prostě už stará.

Hlavně že stále ještě něco vidím a dokážu se o sebe postarat. To bylo ale pro mě to nejdůležitější.

Představa, že bych mohla oslepnout, byla neúnosná. Nic nevidět z té krásy světa, a navíc být závislá na druhých? Ne, to nepřipustím! Dcera ale byla naprosto ne-

ústupná a na její stranu se přidal i můj syn. Nakonec jsem podlehla.

A ani mě to nebolelo

Cestou na sál mě musela sestřička podpírat. Visela jsem na ní, nohy se mi podlamovaly a ona zřejmě ještě nikdy neviděla tak vystresovaného pacienta. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédla, možná už za chvíli nic z toho neuvidím. A odevzdala jsem se osudu. A vše dopadlo skvěle.

Oči mám dobré jako rys

Zase vidím jako kdysi. Můžu jezdit na zájezdy, řídím opět auto, přečtu všechny nápisy na obalech v obchodě, vidím na hodiny v bazénu. Žiju a užívám si života. A nechápu, proč jsem se několik let zbytečně trápila. Jenže oči jsou oči.

Magda H. (66), Zlín