Domů     Má operace dopadla moc dobře
Má operace dopadla moc dobře
5 minut čtení

Strach mívá velké oči. A já se o ty své bála až příliš a zbytečně dlouho. Málem jsem se díky tomu vyřadila úplně z běžného života.

Usadila jsem se na své sedadlo v autobuse a začetla se do prospektu, který nám rozdala paní průvodkyně. Dnešní zájezd pro seniory bude určitě zase moc pěkný. Jezdím na tyto výlety skoro každý týden. Moc jsem si je oblíbila a jsem za ně vděčná.

Přitom bych si to byla před rokem nedokázala ani v té největší fantazii představit. A to i přesto, že já cestování miluji. Byla jsem snad všude, kam se dalo dojet. Jezdívali jsme tak dříve s manželem. Šetřili jsme na to peníze každý rok.

Pěkně korunku ke korunce. A pak se jelo.

Byly to velice krásné časy

Když naše děti vylétly z hnízda, konečně jsme se Zdeňkem, mým manželem, získali čas pro sebe. Cestování jsme milovali oba, a tak jsme začali jezdit na výlety. O víkendech po republice a o dovolené po světě.

Milovali jsme jízdu autem a za volantem se pravidelně střídali. Byl to náš koníček, vášeň. Pak ale manžel náhle onemocněl a rakovina mi ho do půl roku vzala. Po těch několika krásných letech jsem se najednou ocitla úplně sama a naprosto vykolejená.

Znejistěla jsem ve svém jednání

Po manželovi tu zůstalo pusto a prázdno. Najednou jsem nevěděla, co se životem. Nedovedla jsem se jen tak smířit s tím, že milovaného muže už nikdy neuvidím, že spolu už nikdy nikam nepojedeme naším autem. Byla jsem opravdu na pokraji zhroucení.

A tehdy se ohlásily první potíže se zrakem. Vždy jsem viděla dobře, a najednou se mi písmenka při čtení rozplývala a obraz se začal mlžit. Jako bych četla pod vodou. Říkala jsem si, že je to asi od nervů, že se to spraví. A zkusila jsem nepodléhat panice.

K lékaři jsem zatím nešla, protože, když mlha v očích ustoupila, viděla jsem dobře. Však ono se to zlepší. Ono se to ale nespravilo, spíš naopak. Viděla jsem stále hůř a hůř. Obklopovala mě neprostupná mlha. Dostala jsem strach.

Za volant už nesednu

Chtěla jsem proti svým úzkostem bojovat. A čím jiným než tím, co jsme s manželem tak milovali. Nasedla jsem do auta, poprvé od jeho smrti, a vyjela na výlet tam, kde jsme to oba tolik milovali, do jižních Čech. Už při cestě tam jsem cítila určitou nejistotu. Vzpomínky se na mě valily a mně vyhrkly slzy do očí.

Jenže ta mlha, která se mi před očima objevila při cestě zpátky, nebyla od pláče. Najednou jsem před sebou uviděla dva stromy. Ten skutečný jsem minula jen o fous a do toho nepravého jsem „nabourala“. Byl to jen zrakový klam a já skončila v příkopu. Naštěstí jsem jela dost pomalu.

Další nepříjemnosti

Tato příhoda mě opravdu dost vyděsila. Můj zrak se evidentně zhoršoval a docházelo k různým nepříjemnostem a trapasům. Lidé si toho začali všímat, což mě ještě víc znervózňovalo. Pořád jsem si to ale nechtěla přiznat. Sobě ani druhým.

Skrývat se není řešení

Věčně se skrývat, při mých přehmatech, za nepozornost či nešikovnost ale nešlo. Začala jsem se proto skrývat před lidmi. Omezila jsem proto na minimum kontakty a stáhla se do sebe. Když ale přijela dcera na návštěvu, lhát jsem jí už nemohla.

A ona mě vysloveně donutila, abych si došla k očnímu lékaři. Dokonce mě tam dovezla a počkala si na to, co mi řekne. A verdikt byl neúprosný. Operace!

Operace? Nikdy!

Udělalo se mi mdlo. Představa, že mi bude někdo operovat oko a já budu u toho celá při smyslech, se mi zdálo zcela nemožné. To nevydržím. To nepřežiju. A co když se to nepovede? Zmocnila se mně obrovská panika a přepadl mě naprosto paralyzující strach.

I když do mě obě děti hučely, ať na tu operaci jdu, nechtěla jsem o tom ani slyšet. A odolávala jsem jejich nátlaku celé dva roky. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, mohla jsem si ty dva roky života užívat úplně jinak.

Život v pološeru

Můj život se radikálně změnil. Jako kdyby ze mě vyprchala jiskra. Začala jsem si namlouvat, že slábnoucí zrak prostě k přibývajícímu věku patří a zkrátka to musím přijmout tak, jak to je. Že jsem prostě už stará.

Hlavně že stále ještě něco vidím a dokážu se o sebe postarat. To bylo ale pro mě to nejdůležitější.

Představa, že bych mohla oslepnout, byla neúnosná. Nic nevidět z té krásy světa, a navíc být závislá na druhých? Ne, to nepřipustím! Dcera ale byla naprosto ne-

ústupná a na její stranu se přidal i můj syn. Nakonec jsem podlehla.

A ani mě to nebolelo

Cestou na sál mě musela sestřička podpírat. Visela jsem na ní, nohy se mi podlamovaly a ona zřejmě ještě nikdy neviděla tak vystresovaného pacienta. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédla, možná už za chvíli nic z toho neuvidím. A odevzdala jsem se osudu. A vše dopadlo skvěle.

Oči mám dobré jako rys

Zase vidím jako kdysi. Můžu jezdit na zájezdy, řídím opět auto, přečtu všechny nápisy na obalech v obchodě, vidím na hodiny v bazénu. Žiju a užívám si života. A nechápu, proč jsem se několik let zbytečně trápila. Jenže oči jsou oči.

Magda H. (66), Zlín

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
historyplus.cz
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
Některé nakoupí, většinu však nakrade. Hitler za druhé světové války shromáždí nespočet uměleckých pokladů. Plánuje, že je vystaví v rakouském Linci, z něhož chce udělat hlavní umělecké město Evropy. Než se tak stane, mnoho vzácných děl uschová v jižních Čechách.   Rožmberský vládce Vok I. (†1262) roku 1259 zakládá ve Vyšším Brodě klášter, do kterého pozve cisterciáky z rakouského
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
nasehvezdy.cz
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
Hvězda Kriminálky Anděl Marta Dancingerová (34) už svou novou lásku rozhodně neskrývá. Herečka, kterou si diváci oblíbili mimo jiné i ve Zlaté labuti a taneční soutěži StarDance, tvoří už několik m
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Rostliny jako strážci domova
nejsemsama.cz
Rostliny jako strážci domova
Nejsou jen krásnou zelenou dekorací. Jsou to vlastně malé magické bytosti s jemnými vibracemi, které dokážou přitahovat radost a klid. Pěstování květin není jen o pouhém zalévání a utírání prachu z listů. Je to tichý, neobyčejně hluboký rituál propojení s přírodou přímo uprostřed vašeho obývacího pokoje. Rostliny nasávají těžkou energii, čistí vzduch od škodlivin, ale především vyzařují harmonii, která