Tohle už je hodně dávno, bylo mi stěží osmnáct a měla jsem vážnou známost. Byla jsem přesvědčena o tom, že se vezmeme.

Jaromír pracoval na městském národním výboru a byl to spolehlivý, pracovitý, mladý muž. Moji rodiče z něj byli nadšeni. Zkrátka v té době byly karty takhle rozdané a nikdy by mě nenapadlo, že by něco mohlo být jinak.

Zrovna jsem úspěšně složila zkoušku z dospělosti, když poklidné vody našeho města rozčeřila zvláštní příhoda, která se později v mnoha obměnách opakovala.

Prozrazená tajemství

V sobotu mívaly okresní noviny zábavnou přílohu vždy s několika povídkami. Někdy byl jejich autorem mladík z našeho městečka. Nejspíš se považoval za literárně nadaného, a tak se předváděl v okresních novinách. Onen mladík žil v našem městečku od narození, a tak to tu dokonale znal.

Věděl i věci, které mnozí považovali za svá privátní tajemství. A protože to byl rebel a buřič, rozhodl se nenechat si ty tajnosti pro sebe. Psal o nich povídky do okresních novin, a ještě se pod ně drze podepisoval vlastním jménem.

Užaslí starousedlíci se tak o sobě dočítali v sobotní příloze, a většinou to nebylo nic ke chlubení. Co na tom bylo nejhorší: mladý literát jména lidí, o nichž psal, sice měnil, ale nedostatečně.

Nešťastníci se v povídkách neomylně poznávali, lépe řečeno poznalo je celé město.

Tátova nevěra

Tímhle způsobem se například moje máma ke svému úžasu dozvěděla, že je jí táta nevěrný. Následovalo zemětřesení.

Na druhou stranu je pravda, že díky té drzosti se náš barák sice otřásl v základech, ale zároveň se táta s onou ženštinou rozešel a vrátil se už napořád zpátky k mámě.

Což ale nevedlo k tomu, že by pojali úmysl pisateli poděkovat. Táta prohlásil, že si na něj někde počká a zpřeráží mu hnáty. A nebyl sám, kdo měl na autora zlomyslných povídek vztek.

Dělal si ze mě srandu

Říkalo se, že dotyčný literát jezdí domů z koleje jen málokdy, protože mu v městečku hoří půda pod nohama. Už i já jsem věděla, kde ten kluk, jmenoval se Radek, bydlí. Uvědomila jsem si, že ho znám od vidění. Byl to krasavec, ale patrně i nesnesitelný frajírek.

Když jsem ho potkala v létě na tancovačce pod širým nebem, zeptala jsem se ho: „Nevadí ti, že se naši kvůli tobě málem rozvedli?“ Ostře se ohradil: „Kvůli mně sotva. Já jim jen otevřel oči a zachránil manželství. Nezasloužil bych si děkovný dopis?“

Taková drzost! A ještě dodal: „Nemám něco napsat taky o tobě a o tom tvém Jaromírovi? Třeba že do roka a do dne po svatbě umřeš nudou?“ Hodila jsem po něm kabelkou. Ta se otevřela a věci se rozsypaly.

Pomáhal mi je sbírat a zároveň stačil doběhnout do výčepu pro lahev červeného. Takhle jsme se my dva seznámili.

Rodiče nic netušili

Toho večera jsme spolu začali chodit. Nebylo to férové jednání vůči Jaromírovi, a tak jsem mu vše čestně přiznala. Horší bylo, že moji rodiče neměli o tomto rozchodu ani tušení, a tak máma dál se zářícíma očima plánovala okázalou svatbu.

Příbuzní už hlásili, kdo pořídí jaký svatební dar. Myslela jsem na to, že by bylo slušné vše rodičům přiznat, když tu máma zase otevřela dveře a zahalasila: „Bratránek Šimon daruje zánovní remosku, není to nádhera?“

Vesničané na něj měli políčeno

O slovo se hlásily další nepříjemnosti. Když jsem čekala na Radka na nádraží, všimla jsem si, že za křovím číhá na příjezd vlaku zedník Novák. Radek ho přejmenoval a napsal o něm, že si z tvárnic ukradených na stavbách postavil vlastní barák.

Byla to pravda, jenomže za pravdu se kolikrát i umírá. Dostala jsem o Radka strach. Když jsem uviděla, jak vystupuje hned z prvního vagonu, zaječela jsem: „Bacha! Je tu Novák!“ Díky tomu vzal Radek nohy na ramena a vzteklému řemeslníkovi utekl.

Táta mu nemohl přijít na jméno

Když se blížily Vánoce, zjistila jsem, že jsem těhotná. Představa, že budu muset Radka přivést k nedělnímu obědu a oznámit tu radostnou novinu, byla značně stísňující.

Můj nic netušící tatínek o Radkovi mluvil zrovna nedávno a zdůraznil, že na onu nešťastnou povídku nezapomněl a že jeho úmysl načechrat tomu ničemovi fasádu stále trvá. Naši si ke všemu stále mysleli, že chodím s dobráckým Jaromírem.

Musela jsem s pravdou ven

Nezbylo nic jiného než hrdě se k Radkovi přiznat, oznámit těhotenství a nenápadně nadhodit, že Radek ještě nedokončil vysokou školu, a tak sotva uživí rodinu. Tento ušlechtilý úkol tedy připadne mým chudákům rodičům.

Tohle všechno mi běželo hlavou a říkala jsem si, že je celkem jisté, že otec zabije nás oba.

Doma jsem nadhodila, že na Boží hod přivedu návštěvu a že to nebude Jaromír. Máma zbledla, jako by tušila, že se děje něco divného. Táta prohlásil, že jestli jsem se rozešla s tím bezva chlapíkem Jaromírem, tak si šlapu po štěstí.

Všechno se nakonec urovnalo

Oběd měl nakonec víc účastníků, rodiče pozvali i tetu se strýcem a bratrance s manželkou a dětmi. Když jsem se objevila po Radkově boku, máma vykřikla, a tak si táta vzal brejle, aby lépe viděl. Zařval: „Děláš si srandu?“ Zoufale jsem vrtěla hlavou.

Táta přeskočil stůl, a tak se rozbila mísa s polévkou. Honil Radka po bytě, poráželi nábytek i vázy. Hosté ječeli. Zakřičela jsem: „Nemůžeš ho zabít, když s ním čekám dítě!“ Pak jsme odstraňovali škody a sbírali střepy.

Teta řekla: „Tak co kdybych vám místo mixéru koupila k svatbě polévkovou mísu?“ Máma plakala a táta řekl, že svatba bude jen přes jeho mrtvolu.

Nakonec se všichni uklidnili, a když přišla na stůl káva a zejména alkohol, rozproudil se hovor a otec byl nucen připustit, že svatba je nevyhnutelná.

Jana B. (60), Boskovice