Dlouho jsem si dávala za vinu smrt mé malé dcerky Kačenky, až si mě našla neznámá žena a přesvědčila mě, že je načase zase žít.

Smrt mé milované Kačenky byla zbytečná. Bylo jí pět let, když ji srazilo auto. Hlídala ji tehdy moje máma, která se na celou tu hrůzu musela dívat. Nikdo si neumí představit, co v takovou chvíli matka prožívá!

Jsou to návaly vzteku, pak smutku a nenávisti vůči člověku, který je za to zodpovědný.

Jenže ať uděláte cokoli, nic z toho vám dítě zpátky nevrátí. Moje zloba se obrátila i vůči mně samé, že jsem tomu nedokázala zabránit. Přišla jsem během několika minut o všechno. Jak jsem mohla dál žít? Uzavřela jsem se do sebe. A byla jsem na všechny zlá.

Oslovila mě žena

Pohřeb provázela moje hysterie. Ze smrti dcery jsem obvinila každého a postupně je vyhnala ze svého života. Mamku, tátu, sestry, bratra i manžela. Každý den jsem chodila dceři na hrob.

Vždy jsem cestou koupila její oblíbené gumové medvídky, položila je na hrob a vedle nich zapálila svíčku.

Vyprávěla jsem jí, co je nového a co naše kočka Linda. Ta jediná zůstala se mnou a já měla pocit, že je s mým smutkem solidární. Tak uplynul rok a půl. Bylo to přesně na Valentýna a setmělo se brzy.

Seděla jsem celá prokřehlá u hrobu a najednou zaslechla tichý hlas: „Dobrý večer!“

Neměla jsem chuť reagovat, chtěla jsem být sama. „Už byste si měla odpustit a žít dál,“ pokračovala žena za mými zády. „Nechte si své rady!“ vyjela jsem na ni, ale ona se jen klidně usmála. Z jejích očí šla zvláštní záře, až mi brněly konečky prstů. Zalapala jsem po dechu.

Proč mě otravuje?

Pak jsem ale znovu vyštěkla: „Neotravujte, chci být sama!“ Dalo mi to velkou námahu, v přítomnosti té ženy jsem byla jako paralyzovaná. „Dcera je mezi anděly a čeká,“ zaryla se do mých očí pronikavým pohledem.

Chtěla jsem jí vynadat, ale nešlo to. „Je na čase, abyste zase žila. Přestaňte se už týrat, jestli chcete, aby se její duše k vám vrátila, musíte se s manželem usmířit a přivést na svět nové dítě!“

Podlomila se mi kolena po sílou toho pohledu a těžce jsem usedla na lavičku, ze které jsem před chvílí vyskočila, abych té otravné ženské vynadala. A pak, aniž bych jí cokoli stihla říct, byla najednou pryč. Prostě zmizela…

Přišla Karolínka

Jak jsem tak kráčela potemnělou alejí domů, pocítila jsem úlevu. Jako by z mé duše spadl balvan. Byla ta žena snad anděl, který mi přišel říct, že se moje Kačenka vrátí? Ještě ten večer jsem se omluvila manželovi a své matce. Nad hrobem dcery jsem přestala truchlit.

A osud tomu chtěl, že jsem záhy otěhotněla a narodila se mi holčička. Pojmenovali jsme ji Karolínka, protože se podle pověry nemá dávat po tragicky zesnulém člověku jméno.

Od první chvíle to byla ale celá Kačenka, až se mi manžel smál, že jsem se na tu myšlenku upnula.

Já ovšem vím, že to je pravda. Když jsme šly místem, kde Kačenku srazilo auto, chytla se mě Karolínka vždycky pevně za ruku a cítila jsem, jak se zachvěla. A dělá to na tomto místě dodnes – když tu vede své dítě.

Libuše (61), Jihlava