Měla jsem už šedesátku na krku a můj život plynul v zaběhlých kolejích. Nebyla jsem nešťastná, ale ani šťastná. Až jsem potkala Jeho.
Nikdy by mě nenapadlo, jak krásná pozdní láska může být. Pracuji v účtárně, což samo o sobě není moc radostná práce. Nic jiného ale neumím, a tak jsem doufala, že už to do důchodu doklepu.
Právě můj blížící se odchod byl důvodem, proč mi šéf přijal kolegyni. Aby bylo dost času ji zaučit. Navíc se naše firma rozrůstala, takže té práce bylo opravdu někdy až moc. Byla jsem ráda a s Jiřinou jsme si hned padly do noty.
Byla jako dcera
Žila jen s dcerkou. Manžel jí krátce po porodu utekl za jinou, tak zůstala na vše sama. Měla ještě tatínka, lékaře, ten ovšem zatím stále pracoval. Maminka zemřela, když byla ještě malá holka, a tak ji táta vychoval.
Musel to být tedy frajer! Přestože moji synové si už dávno vedli vlastní život a bydleli s přítelkyněmi, do ženění se nehrnuli a jejich partnerky jsem skoro ani neznala. Bydleli totiž daleko.
Jeden na druhé straně republiky a druhý až za mořem. Jiřina mi tak nahradila dceru. S chutí jsem nabídla své služby i mimo práci. Díky těm dvěma se můj život rozzářil.
Snažila jsem se ale holkám do života nevměšovat, chodila jsem k nim tedy vždy jen na výslovné pozvání.
Chtěl být se mnou
Jednou se Jiřinka vrátila domů se svým tátou a představila nás. Blížil se k sedmdesátce, ale byl to velký fešák. A přestože už je v důchodu, stále pracuje v nemocnici na chirurgii, kde býval primářem.
Časem jsem si uvědomila, že se Vladislav u dcery objevil vždy, když jsem tam byla já. „Táta se do tebe snad zamiloval,“ smála se napřed. A pak mi jednou opravdu zavolal: „Promiňte, paní Věro, ale rád bych vás pozval do divadla.“
Nastalo nádherné období! Už dlouho jsem se necítila tak báječně! „Manželka zemřela, když byly Jiřině tři roky,“ vyprávěl, „ale zvládli jsme to, i když to bylo někdy složité.
Jinou maminku jsem jí ale přivést nechtěl!“ Nikdy mě nenapadlo, že se po šedesátce ještě dokážu zamilovat!
Byl to jeho nápad
„Věro, nechtěla by sis mě vzít?“ zaskočil mě jednou při večeři. „Já, nevím,“ koktala jsem. „Za rok mi bude sedmdesát,“ pokračoval. „Do práce chodím jen proto, abych se zabavil. O peníze nejde, mohli bychom spolu ještě cestovat a užívat si pár let života.“
A tak jsme začali uvažovat o společném stáří. Jeho dceru ale zpráva rozhodila: „To mě nenapadlo, že jsi taková zlatokopka,“ syčela na mě. „Vetřela ses k nám, abys zobla bohatýho chlapa?“ Marně jsem se bránila, že jsem jejího otce poznala až díky ní!
Všechno se pokazilo
„Není tak složitý si zjistit, že máme majetek! Že má táta kromě domu tady ve městě ještě pozemky a dva činžáky v Praze,“ prozradila mi jejich rodinné poměry, o kterých jsem do té chvíle neměla tušení.
Nechtěla jsem je rozdělit. Vladislav si ale nedal říci. „Já ji přece o nic neošidím! Jsem ale konečně šťastný, nechci se tě vzdát.“ Naše svatba byla malá. Jen dva svědci a my.
Dcera proti mně brojí
Na můj popud udělal Vladislav pořádek a sepsal podrobnou poslední vůli. Veškerý majetek připadne dceři. Ani to neprolomilo ledy. Jiřina odmítá náš vztah přijmout. Nemá pro mě jediné slůvko pochopení.
Když se sejdou, chová se k tátovi normálně, ale prý nesmí mluvit v žádném případě o mně. „Určitě si to časem sedne,“ doufá on, ale já si nejsem vůbec jistá.
Věra T. (63), Brno
