Už nemám pro co, a hlavně pro koho dál žít. Je tak těžké přijmout, že vám navždy odešel smysl vašeho života.

Mé současné dny jsou plné vzpomínek, maličkostí a rutinních setkání. Bydlím v domově důchodců, kde žije spousta dalších seniorů.

S některými chodím na kávu, s jinými na delší procházky, povídáme si o všedních věcech, o zdraví, o počasí nebo o zážitcích z minulosti. Na první pohled může vypadat můj život klidně, téměř monotónně.

Jen málokdo z okolí tuší, kolik událostí, vášní a ztrát se skrývá za mými úsměvy. Každý den si připomínám, jaké štěstí i bolest jsem v životě prožila, a zároveň se učím ocenit jednoduché chvíle přítomnosti.

Když přemýšlíte o svém životě

Někdy, když sedím na lavičce v zahradě domova, pozoruji, jak se listy pomalu snášejí k zemi, a připadá mi, že tak nějak padá i čas. Bez povšimnutí, ale neúprosně. Vzpomínky se ke mně vracejí jako útržky filmů, které jsem kdysi dávno viděla.

Některé jsou plné smíchu, jiné zůstaly bolestně neuzavřené. Často přemýšlím o tom, kolik lidí jsem na své cestě potkala, kolik z nich mě změnilo a kolik z nich zmizelo, aniž bych jim stihla poděkovat.

Možná právě stáří člověka učí, že nic není samozřejmé, ani láska, ani přátelství, ani ráno, kdy se člověk probudí bez bolesti.

První láska a povinnosti

Můj první zásadní muž se jmenoval Milan. Potkali jsme se, když mi bylo dvacet let. On byl o dva roky starší, charismatický, ale žádný princ z pohádky. Nebyla to láska na první pohled a já jsem si nikdy nepředstavovala, že bych si ho někdy vzala za muže.

Přesto jsem otěhotněla. Moji hluboce věřící rodiče by nepřežili ani pomyšlení, že bych šla na potrat, a představa, že bych byla svobodnou matkou, by je zcela zničila. Svatba byla tedy nutností, ačkoliv jsme ji oba prožívali s jistou zdrženlivostí.

Během tří let jsme se nakonec rozešli. Nebylo to dramatické, nebyly to hádky ani skandály. Spíše jsme oba věděli, že mezi námi není hluboká láska, že sliby věrnosti byly spíše formalitou než skutečným závazkem. A rodiče nic nezmohli.

Když jsem odcházela z našeho bytu, měla jsem pocit prázdna. Bylo mi teprve třiadvacet, ale připadala jsem si o dvacet let starší. Cítila jsem selhání, vinu, a zároveň úlevu. Dlouho jsem se trápila otázkou, zda jsem mohla udělat něco jinak.

Dnes už vím, že tehdejší rozhodnutí mělo svůj význam, možná jsem se musela naučit, že ne každý příběh končí šťastně, a přesto v něm může být kus krásy.

Milan a jeho nový život

Po rozvodu si Milan našel novou partnerku a založil vlastní rodinu. Přesto se staral o našeho syna a snažil se být zodpovědným otcem, toho jsem si cenila, ale vztah, který jsme kdysi měli, se změnil. Už to nebylo „naše“.

Já zůstala s dítětem, plná zodpovědnosti a starostí a někdy i pocitu samoty. Často jsem měla krátkodobé známosti, ale muži časem ztráceli zájem. Neměla jsem to tak snadné jako Milan, u něj ten závazek v podobě dítěte nebyl tak znát.

Muži kolem mě necítili tu otcovskou náklonnost k mému dítěti, která vyžadovala trpělivost, čas a oběti. Každý večer, když jsem ukládala svého syna ke spánku, jsem si uvědomovala tíhu samostatného rodičovství a přemýšlela, zda jsem schopna znovu najít lásku.

Vlídný a vlivný muž

Na poli lásky se mi dlouhou dobu nedařilo, ale v práci jsem byla úspěšná. Postoupila jsem na dobře placené místo, kde jsem se setkala s mužem, který měl významnou politickou funkci.

Nebyla to lehká doba, režim diktoval pravidla, ale on mě přijal takovou, jaká jsem byla. Nepotřeboval, abych byla stranicky loajální, což mě zaujalo. Byl starší, zralejší, rozumný a svobodný.

Postupně jsme se sbližovali a lidé kolem nás si všimli našeho vztahu, někdy i závistivě.

Život jako v pohádce

Můj vyvolený mě požádal o ruku. Nevadilo mu, že mám dítě, chtěl mít rodinu a byl šťastný, že mohu být jeho ženou. Stala jsem se ženou v domácnosti, cestovali jsme, bydleli jsme v krásném domě, na horách jsme měli úžasnou chalupu.

Peníze nám umožnily žít pohodlně a bez starostí. Měli jsme spolu štěstí, radost, cestovali jsme po Evropě, poznávali nová místa a lidi, chodili do divadel, na koncerty, na výstavy. Bohužel manžel zemřel rok před revolucí.

Prodělal několik infarktů, nakonec mi ho vzala rakovina. Jeho odchod mi zlomil srdce a dlouho trvalo, než jsem se znovu dokázala smát, užívat si dne a nalézat radost v drobných věcech.

Milovník žen Karel

Po letech se v mém životě objevil Karel. Byl podnikavý, charismatický, společenský, plný energie a měl svobodného ducha. Sám byl dvakrát ženatý, měl dvě děti a mnoho zkušeností. Přátelé mě varovali, že s ním nebude jednoduché být, ale srdce si nevybírá.

Netoužila jsem po dalším manželství, a tak jsme mohli prožívat dobrodružství a zážitky bez formálních závazků. Společně jsme poznávali svět, chodili do společnosti, užívali si chvíle, kdy jsme mohli jen být spolu.

Prožila jsem s ním dvacet let plných smíchu, zážitků a dobrodružství, každý den byl naplněn energií a radostí, kterou jsem dlouho nepociťovala.

Jeho odchod byl nejhorší

Asi kdybychom se potkali dřív, nevydržíme spolu. On měl moc rád ženy, některé jsem i poznala. Byl velký proutník a uměl to s nimi, s mnohými i po rozchodu, takže jsme se i kamarádily.

Karel mi ale postupně chřadnul, od 75. narozenin mu zdravíčko začalo dělat problémy. Jeho smrt byla pro mě mnohem těžší než ztráta manžela. Přestože každý muž mého života měl svůj význam, Karel mi ukázal svět v celé jeho pestrosti a hloubce.

Každý jeho úsměv, každý jeho vtip, každé jeho slovo se mi vrylo do paměti. Dnes žije už jen otec mého dítěte. Navštěvujeme se, jsme si oporou, ale už to není jako dřív.

Život po Karlovi

Náš syn se tomu směje a připomíná, jak to tehdy všechno vypadalo, a já se usmívám a souhlasím s ním, ale uvnitř cítím prázdnotu, kterou nelze zaplnit. Uplynulo několik let od jeho odchodu. Tehdy mi bylo 75 let.

Už nikdo nový nepřijde, nedůvěra vůči lidem je větší, a přesto mi jeho blízkost stále chybí. Syn se snaží být se mnou co nejčastěji, ale má svůj život.

Někdy si říkám, co mě ještě čeká. Život mi uběhl rychle a události, které jsem prožila, se zdají téměř neuvěřitelné.

Zdena T. (81), Brno