Můžete plánovat, jak chcete, a stane se, že vše je najednou jinak. Nebylo příjemné, zčistajasna se ocitnout místo na rande ve špitále.
Byla jsem tak zamilovaná! Bylo to romantické už proto, že se blížily Vánoce, krajina byla pocukrovaná sněhem a holé větve stromů postříbřené jinovatkou. Připadala jsem si jako v pohádce a myslela na svou svatbu.
Přála jsem si vdávat se brzy, hned po škole. Líbila by se mi zimní svatba, kráčet na podpatcích a v krajkových šatech s vlečkou ve sněhu by bylo jistě nesmírně krásné.
Jarda o mých představách nevěděl zhola nic, styděla jsem se mu je líčit, ale domnívala jsem se, že i jemu by se mohla představa romantické zimní svatby líbit.
Na fotografiích by to vypadalo úchvatně. Dnes už samozřejmě vím, že chlapům jsou tyhle věci úplně ukradené, ale v době, o které vyprávím, mi bylo sotva osmnáct a uvažovala jsem jinak než teď.
Ten zrádce
Člověk míní, pánbůh mění. Jednoho zasněženého dne jsem se místo na rande, jak jsem to původně plánovala, ocitla v nemocnici. Nikdy předtím jsem ve špitále neležela, byla jsem z toho nešťastná, hodně jsem tam brečela.
Ale ne kvůli té zatracené mononukleóze, hlavně kvůli tomu, že moje láska k Jardovi byla násilně přervána nemocí a že vůbec nevím, co Jarda teď vlastně dělá.
Napsala jsem mu dopis, že jsem v nemocnici, aby mě přišel v neděli navštívit, a vzkázala jsem mu to i po ségře, ale ten zrádce se neukázal. Málem jsem si vyplakala oči. Doktorka nade mnou vrtěla hlavou a hučela do mě: „Takhle se neuzdravíte, slečno.
V takovém psychickém stavu vám bude akorát tak hůř. Hele, jestli vás ten mladík má rád, tak se to ukáže. A jestli ne, tak se to ukáže taky.“ V duchu jsem si řekla, že dospělí dávno zapomněli, co je to láska, a že je to na nich vidět. Copak by jinak rozdávali tak pitomé rady?
Pecka
Pak jsem ještě ležela i doma, ale nepřišel za mnou ani tam. Ruply mi nervy, a jakmile jsem se uzdravila, vypravila jsem se k jeho paneláku a dole jsem na něj zazvonila. Za chvíli seběhl. Myslela jsem, že se bude tvářit alespoň kapku provinile, ale chyba lávky.
„Byla jsem čtyři týdny nemocná,“ brebtla jsem. „A tys mě vůbec nehledal.“ Udeřil se do čela: „No jo, nezlob se, zapomněl jsem. Ale víš, abys pochopila, dáváme s klukama dohromady kapelu, máme takový hektický období zrovna, chápeš? A jde nám to.
Koukni,“ vytáhl zmuchlaný papírek, „to je náš první text. Napsal jsem to pro tebe.“ Písnička se jmenovala A co když je to láska? Časem z ní byl na zábavách fakticky docela hit.
Někdy si na ni vzpomenu a někdy si ji i pustím, kluci svoje největší pecky vypálili na cédéčko. Zavřu oči a je mi znovu šestnáct. Láska je dávno pryč, písnička zůstává.
Julie (65), Brno
