Byla jsem na dlažbě, v hrozných finančních problémech. Bála jsem se, co tomu řekne moje máma, které jsem celý život dělala jen starosti. Tvářila jsem se, že se nic neděje.

Matka se nesměla dozvědět, že jsem přišla o práci. Byla to starší dáma, překročila sedmdesátku, obličej plný vrásek. Já byla důvodem, že jich měla víc než jiní, a tak si už zasloužila klid. Předstírala jsem, že normálně chodím do práce.

Bála jsem se říct pravdu. Co s námi bude? Měla důchod pro zasmání a já bez koruny. Běhala jsem potají po bazarech a leccos prodala, přesvědčena, že je roztržitá a ničeho si nevšimne. Navíc ke mně nahoru do pokoje chodila jen výjimečně.

Jako na potvoru se zrovna do podkroví vyškrábala, nezapomněla si brejle a zasyčela: „To si myslíš, že si nevšimnu, že zmizely hodiny? Zbyla po nich na zdi skoba!“ Sklopila jsem oči a vzdychla. „Nechceš mi něco říct?“ vyzvídala. Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Pořád ještě jsem neměla sílu prozradit, že jsem na dlažbě.

Chlap v šedém

Jak jsem tak během dne bezradně bloumala naší čtvrtí, tu se stavila někde v krámě na kus řeči, jindy si zašla na kafe do kiosku nebo krmit kačeny k rybníku, občas jsem se nachomýtla i poblíž našemu domu.

Všimla jsem si chlápka v šedém baloňáku, který vyšel ze zahradní branky.

Pošťák, řekla jsem si. Poslíček? Podomní obchodník? Nikdy jsem ho neviděla. Anebo lupič! Něco mámě udělal! Hrklo ve mně a řítila jsem se domů jako vlna tsunami. Máma vstávala od stolu, na něm šálky od kávy a talířek se sušenkami. Vytřeštila oči, když mě spatřila.

„Kristýnko? Co tady děláš?“ vybafla. A já: „Co tady dělal ten chlap?“ Dívaly jsme se na sebe, každá se svým tajemstvím, a jako by se nám rozsvítilo. „Jo tak ty nechodíš do práce!“ vzkřikla. Já na to s úděsem: „A ty máš chlapa!“

Obě zkázonosná tajemství byla jedním vrzem prozrazena. „Jsi na dlažbě!“ šílela máma. „A ty se natřásáš před chlapama jako nějaká… povětrná!“ obvinila jsem ji dopáleně.

Konec tajností

„No dobře,“ povídám unaveně. „Přiznávám. Snižovali stavy, z úsporných důvodů. Vyhodili sedm lidí, mě mezi nimi. Je mi to líto. Jsme na mizině. Celý život ti jen přidělávám starosti, nevdala jsem se, i když sis to přála. Teď ještě tohle!“ Bylo mi do breku, cítila jsem se jako spráskaný pes.

„Ale já se přece nezlobím,“ řekla máti. „Nemůžeš za to. Zítra tě seznámím s panem Slámou, bude se ti líbit. Víš, že jsem teď vlastně docela spokojená? Už mi ani nevadí, žes prodala ty hodiny. Měla jsem je ráda, ale předcházely se.

Dáš si citronádu?“ Pak jsme spolu popíjely citronádu a byly rády, že už před sebou nemusíme nic skrývat.

Kristýna (55), Vrchlabí