Představa to byla hezká. Ujmeme se s partnerem dítěte, které jeho máma nechce. Tehdy mne nenapadlo, co vše se může stát. Užila jsem si hodně trápení. Ale stálo za to…
Daniela jsem poznala před pátnácti lety. Žila jsem už tři roky sama se svým v té době třináctiletým synem Lukášem. Lukáš se kamarádil s Luckou, což byla Danielova mladší sestra a přes ni jsem Daniela poznala. Několikrát u mě Lucku vyzvedával a najednou se začal stavovat na kafe, nebo na návštěvu čím dál častěji.
Byl o dost mladší jak já, ve dvaceti šesti vypadal dobře a jeho trpělivost, se kterou mi nadbíhal, mě jednoduše řečeno dostala. Za pár týdnů se ke mně nastěhoval. Přišel se dvěma igelitkami a já měla zase rodinu kompletní. Vše se zdálo ideální. Ano, správně řečeno, zdálo se to perfektní.
Moje opatrnost si zřejmě vzala dovolenou a varovné signály, že vše asi není, jak by mělo být, jsem jednoduše neviděla. Neslyšela jsem lidi v okolí, kteří na adresu Daniela mluvili v souvislosti s drogovou závislostí. Daniel nezapíral, že s drogami koketoval, ale podle něho měl mít tuto životní etapu za sebou. Jak já byla naivní…
Chtěli jsme miminko
Po roce společného života přišel Daniel s tím, že by byl rád, kdybychom si pořídili miminko. Já jsem sice už měla čtyřicet let, ale cítila jsem se plná energie, a tak jsem souhlasila. Několikrát jsme se zaradovali, ale příroda to chtěla jinak.
Hned třikrát po sobě jsem potratila. Pokaždé jsme to oba obrečeli. Byla jsem z toho nešťastná a Daniel to nesl ještě hůř. Někdy v té době jsem se poznala s Martinou. Mladá, nešťastná holka byla těhotná a mimčo rozhodně nechtěla. Byla rozhodnutá tomu drobečkovi dát život, ale nechat si miminko nechtěla.
Hodně jsme si povídaly, často si volaly a podporovaly jsme jedna druhou ve svém trápení. A pak nás tři, mě, Daniela a Martinu napadlo řešení. Já s Danielem budeme mít mimino a Martina ne. Nemusím tu asi rozebírat, že možné následky jsme v té době úplně nedomysleli.
Pořídili jsme si Petrušku
Vše proběhlo, jak se domluvilo. Martina porodila, Daniel se podepsal pod rodný list jako otec a já malou Petrušku vezla z porodnice v náručí jako svoji dceru. Byla jsem neskutečně šťastná a začala nám spolu s Danielem a starším synem Lukášem nová životní etapa ve čtyřech.
Dva roky to bylo vše v pořádku a až na drobná nedorozumění a občasné Danielovy špatné nálady vše klapalo. Pak to začalo skřípat.
Vztah skončil
Dan byl najednou často podrážděný, přišel o práci a žádnou novou si dlouho neudržel. Jeho emoční výkyvy začaly být čím dál tím častější. Někdy byl k neutahání a sršel energií. To se pak doma snažil udělat nějaké práce, třeba opravy. Bohužel, vše jen začal, ale nedokončil nikdy nic.
Jindy zase tupě koukal do prázdna a pak začal brečet jako malé děcko s tím, že se bojí, že o nás přijde. Tehdy jsem to moc ještě nechápala. Mohlo mi dojít, že nezůstal u občasného kouření marihuany, ale že opět tu a tam sáhne po tvrdých drogách. Situace se u nás zhoršovala každým dnem.
Několikrát jsem se na drogy ptala, navrhovala jsem, že vyhledáme odbornou pomoc, ale Daniel, coby dokonalý manipulátor, měl vždy pro své chování omluvu a vysvětlení. Pět let po našem seznámení mi došla trpělivost a oznámila jsem Danielovi, že tahle to dál nejde a že je mezi námi konec. A začalo peklo.
U jeho odstěhování musela asistovat policie. Petrušku jsem si samozřejmě nechala u sebe a vůbec mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Byly jí tři roky a já přece byla její máma. Ano, byla jsem její máma srdcem, péčí kterou jsem jí dávala, ale ne papírově. Daniel náš rozchod nepřijal.
Odmítal se s tím smířit a naplno se projevila jeho manipulativní povaha. Telefonování ve dne v noci, posílání zpráv, e-mailů ve znění, že bez nás nemůže žít a že se nás nevzdá, ale i výlevy v tom smyslu, že jsem mrcha, která ho jen využila a kterou zlikviduje.
Pořád vyhrožoval, že mi Petrušku vezme. Že v rodném listě je zapsaný on, na rozdíl ode mne. Byl jak aprílové počasí. Na moji žádost se do našich sporů vložil Orgán sociálně-právní ochrany dětí, moje právnička i biologická matka Petrušky.
Ve snaze zklidnit situaci mezi mnou a Danielem, nastavit nějaká pravidla ohledně styku s dcerou. Začal můj boj o Petrušku. Často jsem Petrušce říkala ,,Já jsem tvoje maminka a nikdy tě nikomu nedám.‘‘ Myslela jsem to naprosto vážně. Dana jsem ale z jejího života nechtěla vytrhnout úplně. Přece jenom ji měl rád.
Vyhrála jsem
Po vleklých sporech, kdy Daniel měnil své nálady a postoj k tomu, že mi soud Petrušku svěřil do dočasné péče, jsem svůj boj vyhrála. Biologická matka podala k soudu návrh na popření otcovství.
Dan byl najednou papírově pro Petrušku stejně cizí jako já a najednou se s ním dalo mluvit. Biologická matka se vzdala rodičovských práv a já si Petrušku osvojila. S Danem se snažím komunikovat klidně, a pokud to jen trochu jde, vycházím mu vstříc, co se týče styku s Petruškou.
Dceři je teď třináct let. Dceři… zní to krásně. Je to má dcera a vůbec nesejde na tom, že ne biologická. Dnes už ani nesejde na tom, jak tvrdý to byl boj o to, aby mohla zůstat se mnou a já byla její mámou i papírově. Nevzdala jsem to a jsem za to neskutečně ráda.
Linda (57), České Budějovice
