Po škole jsem netoužila po ničem jiném než se odstěhovat od rodičů. Chtěla jsem se rychle osamostatnit. Tak jsem si našla starší byt.

Byl velmi temný a už od začátku jsem se v něm necítila příliš dobře. Jenže jsem si říkala, že všude jinde mi bude lépe než doma. Opak byl však pravdou. Po pár dnech se ukázalo, že je v bytě temná síla, která ze mě vysává život.

S matkou jsem měla napjatý vztah

Pocházím z rodiny, ve které nepanují příliš dobré vztahy. Matka je generál, a bojí se jí dokonce i můj otec. Ten je takový tichošlápek, hodný chlap, ale nikdy se mě nezastal.

Když jsem byla děcko, ještě jsem s matkou nějak vyjít dokázala, nic jiného mi koneckonců ani nezbývalo, ale jakmile jsem se ocitla v období dospívání, začala jsem se bouřit a vzdorovat jí.

To naše vztahy samozřejmě nijak nezlepšilo. Jiné sourozence jsem neměla, takže jsem s matkou byla ve válečné zóně jen já sama. Nic mi nedovolovala, nikam jsem nesměla.

Často jsem z domu večer odcházela potají, a když to matka tu a tam zjistila, byl z toho pořádný poplach. A tak jsem se nemohla dočkat dne, kdy se od rodičů odstěhuji.

Být prostě svou vlastní paní

Když jsem dokončila střední školu – ekonomku, řekla jsem si, že vezmu jakoukoli práci jen proto, abych byla schopna utáhnout nájemné.

Bylo mi jasné, že na žádný novější byt mít nebudu, ale přece jenom jsem doufala v něco lepšího, než jsem pak během prohlídek viděla. Ukázalo se, že budu muset slevit ze svých požadavků.

Byt, ze kterého mrazilo

Jediný byt široko daleko, na který jsem měla peníze, byl v dezolátním stavu. Byl velmi starý, zatuchlý a temný. Neměla jsem však na výběr. Buď bydlet s mlčenlivým otcem a věčně nepříjemnou a rozkazovačnou matkou, nebo sama v bytě hrůzy. Nakonec jsem zvolila menší zlo a nastěhovala jsem se do onoho bytu.

Nepříjemné pocity přetrvávaly

První, co jsem chtěla udělat, bylo pověsit si na stěny nějaké barevné obrazy. Bylo nutné ten byt trochu rozsvítit. Hned ten samý den, co jsem se nastěhovala, jsem si na stěny v obývacím pokoji a ložnici pověsila nějaké fotografie z dětství a pár obrazů.

Moc to ale nepomohlo. Už od začátku jsem se tam necítila dobře, ale ubezpečovala jsem se, že jde jen o zvyk.

Obrazy změnily barvu

Po první probdělé noci, kdy mě neustále budila voda kapající z kohoutku, jsem se ráno velmi vyděsila. Obrazy už nebyly barevné, ale černobílé! Neměla jsem pro to vůbec žádné vysvětlení.

Další věc, která mě trápila, byl právě ten kohoutek. Na noc jsem ho utahovala kleštěmi, aby nebyla šance, že z něj poteče voda. I přesto se to dělo každou noc. V pravidelné rytmice jsem vnímala kapky vody.

Divná kniha

V příštích týdnech jsem měla jasně daný program. Chodila jsem buď do práce, nebo jsem byla v bytě, protože jsem si ho chtěla zútulnit. Koupila jsem si menší knihovnu, do které jsem si dala své knihy. Jak jsem je vyrovnávala, jedna mi uvízla v ruce. Uvařila jsem si čaj a usedla do křesla, že si budu číst.

Na krku jsem cítila cizí dech

Byl už pozdní podzim, stmívalo se ve čtyři hodiny odpoledne. Rozsvítila jsem si lampičku a dala se do čtení. Po chvíli jsem měla pocit, že se v rozích místnosti něco probouzí a vylézá to ven. Když jsem se tím směrem otočila, nic tam nebylo. Já to ale cítila.

Znovu jsem se začetla do knihy, když vtom jsem na svém krku ucítila něčí dech. Vykřikla jsem, prudce jsem se otočila, ale znovu tam nikdo nebyl. Byla jsem k smrti vyděšená, a ať jsem dělala cokoli, nedařilo se mi najít klid. Byla jsem roztržitá, měla jsem pocit, že mě někdo neustále sleduje.

Něco ze mě vysávalo život

Když jsem se šla večer umýt a v koupelně jsem se podívala do zrcadla, lekla jsem se sama sebe. Byla jsem bledá jako stěna, pod očima jsem měla veliké černé pytle a barva mých očí byla jako bez života. Vypadala jsem jako z nějakého hororu.

Řádili v bytě duchové?

Napustila jsem si vanu horké vody. Lehla jsem si do vody, zavřela oči a odpočívala. Z mé pohody mě náhle vytrhl podivný zvuk, který vycházel z obýváku. Neváhala jsem, vylezla jsem z vany, vklouzla do županu a šla jsem se tam podívat.

Všechny moje knihy byly vyházené z knihovny. Vypadalo to, jako by tam snad řádili zloději. Nikdy v životě jsem se tolik nebála. Vrátila jsem knihy zpět a rozhodla se, že budu muset byt opustit dřív, než mě zničí.

Utekla jsem zpátky domů

Usnula jsem až dlouho po půlnoci. Ráno, když jsem vstala a podívala se do zrcadla, jsem vypadala ještě mnohem hůř. Při česání vlasů mi zůstal chuchvalec v ruce. Bylo zřejmé, že něco v bytě ze mě vysává život. Každý den jsem byla čím dál víc bledá, bez energie, síly a chuti žít.

Nedalo se nic dělat – sbalila jsem si věci a vrátila se k rodičům, kteří se mě velmi lekli, protože jsem vypadala jako minutu před smrtí. K něčemu to bylo ale dobré. Tak moc se o mě báli, že matka trochu pookřála a otec přestal být zakřiknutý tichošlápek. Náš vztah se díky bytu hrůzy velmi zlepšil.

Kamila T. (61), Ostrava