Potkala jsem ji nedaleko našeho domova. Znala jsem její strašný osud. Když mi chtěla vzít dítě, dostala jsem nápad.

Bylo po dešti, když jsem přišla s kočárkem na hlavní ulici. Proti mně šla žena s kočárkem. Byla celá promáčená, jak se nestihla před deštěm schovat. Potkala jsem ji se svojí desetiletou dcerou Aničkou a s malou Terezkou v kočárku.

Pozvedla jsem oči a střetla se s jejím pohledem. Pohled to byl prázdný, na druhé straně měl v sobě nádech smutku.

Chovala pannu

Dívce mohlo být tak třicet. Zastavila se a naklonila se nad kočárek. Pak z něho vytáhla dítě. Byla to velká panenka! Usedla na lavičku a hračku v podobě panny hladila po hlavě, upravovala jí vlásky a konejšila tichými slovy.

„Mami, proč si ta velká paní hraje s panenkou?“ zeptala se mě Anička. „Protože je velmi nešťastná a myslí si, že je to ve skutečnosti živé děťátko!“ odpověděla jsem. Vzala jsem Aničku za ruku, chopila se kočárku a spěchala jsem raději domů.

Malá pomocnice

Bydleli jsme kousek od městského parku, kterému vévodila barokní kašna. S manželem jsme koupili malý domek, který byl přilepen k zámecké zdi. Když se nám narodila Terezka, Anička se aktivně zapojovala do péče o mladšího sourozence.

Jakmile se v noci ozval pláč, byla Anička rychlejší než automatická chůva na mém nočním stolku. I tu noc přiběhla do naší ložnice a probudila mě.

Chtěla moji dcerku

„Mami, někdo je v našem pokoji. Bere nám naši Terezku!“ vykřikla. Vyskočila jsem z postele a běžela do dětského pokojíčku. Když jsem stanula mezi dveřmi, spatřila jsem postavu oné dívky, jak stojí nad kolébkou a v rukou drží naši Terezku.

Naše pohledy se střetly. Vrhla jsem se k ženě a vytrhla jí Terezku z náruče. Chvíli se o moji mladší dceru se mnou přetahovala, než skočila na balkon a v mžiku ho přelezla.

Slyšela jsem, jak dopadla skokem do okrasných keřů, které lemovaly náš domek, a prchala k plotu.

Stále truchlí

Terezka přestala plakat. Položila jsem ji do kolébky a houpavým pohybem ji uspala. „To je ta paní, kterou jsme viděly dneska venku v parku,“ řekla mi Anička.

„Ta paní je mrtvá. Zemřela poté, co se s ní rozešel její přítel. Z nešťastné lásky vjela s kočárkem pod vlak. Od těch dob se zjevuje poblíž místa, kde došlo k tragédii.

Místo živého dítěte vozí v kočárku pannu, se kterou si hraje jako s živým miminkem,“ vysvětlovala jsem Aničce.

„Ona by naší Terezce ublížila?“ ptala se dál dcera. „Myslím, že ne, ale odteď budu balkonové dveře zamykat a budu spát s vámi!“

Přijala můj dar

Druhý den jsme šly na procházku do parku a dotyčnou ženu potkaly i s kočárkem. Zastavila jsem ji a nabízela jí nějaké oblečky, které mi zbyly po Terezce. Divoký pohled ženy se změnil v úsměv. Pokynula hlavou a nabízené věci si vzala. Usedla na lavičku a začala do nich strojit své „miminko“…

Jana S. (51), Liberecko