Jsou v životě okamžiky, které se stanou a nelze je vzít zpět. Ať děláte, co chcete, váš život se od té chvíle vydá úplně jinou cestou, než jste chtěli.

Ještě před rokem a půl jsem byla šťastná babička. Byla jsem nadšená ze svého vnoučka a život se mi zdál krásný. Teď chodím sem a tam zpustlou zahradou a sebe sama se ptám, proč vlastně ještě žiju. Po tom všem, co se stalo, pro mě život ztratil absolutně smysl. Ale možná právě to, že musím žít dál, je součást mého trestu.

Syn se mi povedl

I když moje manželství nestálo za moc, můj syn byl jednoznačně to nejlepší, co mě v něm potkalo. Petr byl už odmalička hodné a poslušné dítě. Dobře se učil, sportoval a mně i tátovi rád se vším pomohl.

Pak začal studovat a vrhl se na učení s takovou vervou, že mu nezbýval čas téměř na nic. Snad ani na holky.

Čas běžel

Začala jsem si dělat starosti. Věděla jsem, že Petr touží po své vlastní rodině a domácnosti. Ale najít si tu správnou partnerku se nijak nesnažil. Několikrát jsem s ním otevřeně mluvila. Stále mi tvrdil, že má na ženění spoustu času. A tak si ho našla Alena.

Docela se mi zamlouvala

Alena, na rozdíl od mého synka romantika, byla žena stojící oběma nohama na zemi. To se mi zdálo, vzhledem k mému nepraktickému Petrovi, jako velmi dobrý vklad do případného společného života.

Alenku jsem si proto hned na začátku oblíbila a staly se z nás dobré kamarádky. Alenka s Petrem spolu nějaký čas chodili. Byla jsem šťastná, když konečně začali mluvit o svatbě.

Jedna svatba, jeden rozvod

Ještě před synovou svatbou jsem se rozvedla. Petr dospěl, měl už svůj život a naše soužití s manželem ztratilo veškerý smysl. Muž mě celý život podváděl a nikdy se s tím příliš netajil. Teď tedy měl volné ruce. I mně se ulevilo a byla jsem spokojená. Manželství držená kvůli dětem bývají velké peklo.

Náš malý Petříček

Když se narodil můj vnouček, cítila jsem absolutní pocit štěstí. Sice jsme na Péťu byly dvě babičky, Alenčina maminka ale měla už vnoučátka od Aleniny sestry a bratra. Tak většina hlídání byla nakonec na mně. A já si to opravdu moc užívala.

Tolik nešťastných náhod!

V osudný den jsem byla s vnoučkem na chalupě. Nebylo jednoduché uhlídat malého Péťu. Dvouletý klouček běhal po zahradě jako čamrda a já za ním. Bavilo ho honit se se mnou. Stále mi utíkal a tak šťastně se smál. A pak se to stalo.

Běžela jsem kolem skalky, zakopla jsem o kámen, podvrtl se mi kotník a já padala do prázdna. Dál už nic nevím.

Strašlivé probuzení

Když jsem se probrala z bezvědomí, stál nade mnou soused a nějaký zdravotník. Když jsem pochopila, kde jsem, první mě napadlo: „Kde je Péťa?!“ Odpovědi se mi ale nedostalo.

Odvezli mě do nemocnice, zašili rozbitou hlavu a teprve pak jsem se dozvěděla krutou pravdu.

Zatímco já upadla, rozbila si hlavu o kámen a upadla do bezvědomí, Péťa spadl do bazénu a utopil se. Soused sice uslyšel dětský křik, ale než se k nám dostal, můj vnouček už byl mrtvý.

Nečekala jsem to

Od toho hrozného okamžiku už uplynulo mnoho měsíců, ale můj syn a snacha se mnou stále nemluví. Chápu, že jejich bolest je obrovská, ale nemohou vinu svádět přece jen na mě. Jsem teď úplně sama.

Oni čekají miminko, a já už teď vím, že žádné další vnouče si už nepochovám. A výčitky mě budou pronásledovat dál.

Vlasta H. (58), jižní Morava