Domů     Rozvod rodičů bolel jako rána pěstí
Rozvod rodičů bolel jako rána pěstí
6 minut čtení

Byla jsem přesvědčená, že se máma a táta mají pořád rádi, i když už spolu nejsou. Věřila jsem tomu dokonce natolik, že jsem se rozhodla dát je znovu dohromady.

Byla jsem přesvědčena, že se naši mají rádi. Že se mají pořád rádi. Sice se, pravda, rozvedli, ale něco mi říkalo, že to byl velký omyl, nedopatření. Moc mě to bolelo. Bylo mi sedmnáct, když se rozváděli, a skončilo mi dětství.

Přála jsem si myslet na jiné věci než na rozvod rodičů, třeba na to, že rozkvétají třešně, na jedničku z dějepisu, na kluky.

Přála jsem si přijít ze školy a poslouchat jen ticho nebo rádio, hlavně aby se netřásly stěny, a ony se třásly, jak se ti dva hádali. Měla jsem pocit, že by se mohli domluvit, jeden druhému vyjít vstříc.

Co na tom, že máma nenávidí hory, tak ať tam táta klidně jezdí sám, copak to vadí? Ale asi to vadilo, protože na něj ječela, že si jezdí sám na hory a ji nechává doma.

Jemu zas vadilo, že dělá oči na souseda. „Jenomže kdybys na něj jen dělala oči!“ vykřikoval. „Víš, co se povídá?“ S úlekem jsem zjistila, že se prý po baráku povídá, že máma a pan Kohout spolu něco mají. „Snad bys tomu nevěřil!“ kvílela máma. Já bych tomu tedy rozhodně nevěřila, táta bohužel ano.

Jen s mámou

A tak jsme zůstaly jen s mámou. V noci brečela do polštáře, dobře jsem to slyšela. Nastěhovala se k nám finanční tíseň, a když se rozbila pračka, byly jsme z toho obě dvě na mrtvici. Táta by to býval opravil.

Taky si odvezl auto, takže jsme tahaly velké nákupy ze samoobsluhy, která byla pěkně daleko, každá jsme vlekly ohromnou tašku za jedno ucho a já při tom smutně vzpomínala na tátu.

Občas jsem si otevřela album a koukala na černobílé fotky z dob, kdy spolu máma s tátou chodili.

To tedy musela být láska! Jak se mohla vytratit, a kam vlastně? „Mami, a tobě se po tátovi nestýská?“ zeptala jsem se jednou. Nedívala se mi do očí, dívala se jinam, ale všimla jsem si, že se jí v očích lesknou slzy.

To s panem Kohoutem byla pomluva, on po ní jen mlsně pokukoval, ale to bylo všechno, aspoň myslím.

Příliš hrdí

Umírala jsem hrůzou, že ho jednoho ponurého dne najdu u nás doma v bílém tílku a červených trenýrkách, ale nic takového se naštěstí nestalo. Časem mě posedla myšlenka, že jsem jediná, kdo by to všechno mohl napravit.

Nejdřív jsem nevěděla, jak to provést, ale zčistajasna jsem dostala vynikající nápad. Udělám to na své svatbě! To mi bylo dvaadvacet a posledního června jsem se měla obléknout do bílého a říct ano svému vyvolenému. Petr byl skvělý kluk, všichni to říkali, úžasný partner do života.

Hustila jsem do něj, že dáme mé rodiče dohromady v den svatebního obřadu. Trošku se tomu divil. „Nechceš to radši nechat na nich?“ usmíval se nejistě.

„Vždyť se rozvedli, asi vědí proč.“ Vysvětlila jsem mu, že to bylo nedorozumění, že toho litují a přejí si nápravu, ale žádný z nich neudělá první krok, protože jsou příliš hrdí.

Mlčel a kroutil hlavou. „Jsi si tím jista?“ tázal se. Kývla jsem. Viděla jsem mámu, jak se dívá na tu zarámovanou fotografii v chodbě. Proč ji nesundala? Přece by ji sundala, kdyby ji k tátovi pořád něco nepoutalo…

Něco modrého

Chudák Petr! Dodnes doufám, že si nevšiml, že jsem více než na samotnou svatbu myslela na to, jak si naši konečně padnou do náruče, dají si polibek na usmířenou a všechno bude zase jako dřív, když jsem byla malá. Se vším všudy, i s tím pocitem bezpečí, který mi tak chyběl.

Skoro jsem slyšela nadšený potlesk všech zúčastněných. Budou se radovat se mnou. A budou mi gratulovat nejen k svatbě, ale i proto, že jsem rodičům vrátila to, co ztratili: vzájemnou lásku.

Myslela jsem na to, když jsem si oblékala něco modrého, něco nového, něco starého a něco půjčeného, tedy věci, které musí mít každá nevěsta.

Přemýšlela jsem o tom, když mi máma nasazovala závoj, představovala jsem si to, když jsem obouvala bílé střevíčky na vysokém podpatku. Kdyby to jen tušil Petr! Ale možná, že něco tušil.

Moudře si to nechal pro sebe a u oltáře, kam mě, celou dojatou, vedl táta, jsme si řekli rozechvělé ano.

Pak jsme se fotografovali a nazdobenými auty odjeli na hostinu. Když se později krájel svatební dort a nosili kávu, věděla jsem, že přišla má chvíle. Stoupla jsem si a zaťukala vidličkou o sklenku. Všichni vzhlédli. Představení právě začínalo.

Každý jinde

Nejsem žádný velký řečník, spíš stydlivka. Asi jsem se i zakoktávala, ale na tom nezáleželo. „A teď přijde překvapení večera,“ upozornila jsem náhle ztichlou, ale jinak už značně rozveselenou společnost.

„Já a Petr nejsme v tomhle sále jediní, kdo se mají moc rádi. Jenže my jsme si to dnes slavnostně přiznali, zatímco ti dva, o kterých chci mluvit, svou lásku ztratili. Ale jen zdánlivě.“ A jak jsem tak mluvila, všimla jsem si, že máma zbělela a táta zesinal. Vlastně ani v té chvíli nestáli vedle sebe, ale každý jinde.

Statečně jsem pokračovala: „Moji rodiče, jak jsem přesvědčena, si tu dnes přiznají, že se mají pořád rádi.“ Vtom se číšník, odnášející talíře, napřímil, a já jsem spatřila profil souseda, pana Kohouta, který se sem nepozorovaně vloudil. Uvědomila jsem si, že s ním máma skutečně chodí.

Zároveň se ke mně naklonila babička a zašeptala mi: „Tvůj otec se před měsícem tajně oženil a bál se ti to říct.“ Utekla jsem ve zmatku a zoufalá ze sálu. Petr běžel za mnou. Brečela jsem mu na rameni. „Tvoji rodiče se rozešli, s tím nic nenaděláme,“ řekl mi. „Ale my dva spolu zůstaneme, slibuji.“

Lenka (62), České Budějovice

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud