Byla jsem přesvědčená, že se máma a táta mají pořád rádi, i když už spolu nejsou. Věřila jsem tomu dokonce natolik, že jsem se rozhodla dát je znovu dohromady.
Byla jsem přesvědčena, že se naši mají rádi. Že se mají pořád rádi. Sice se, pravda, rozvedli, ale něco mi říkalo, že to byl velký omyl, nedopatření. Moc mě to bolelo. Bylo mi sedmnáct, když se rozváděli, a skončilo mi dětství.
Přála jsem si myslet na jiné věci než na rozvod rodičů, třeba na to, že rozkvétají třešně, na jedničku z dějepisu, na kluky.
Přála jsem si přijít ze školy a poslouchat jen ticho nebo rádio, hlavně aby se netřásly stěny, a ony se třásly, jak se ti dva hádali. Měla jsem pocit, že by se mohli domluvit, jeden druhému vyjít vstříc.
Co na tom, že máma nenávidí hory, tak ať tam táta klidně jezdí sám, copak to vadí? Ale asi to vadilo, protože na něj ječela, že si jezdí sám na hory a ji nechává doma.
Jemu zas vadilo, že dělá oči na souseda. „Jenomže kdybys na něj jen dělala oči!“ vykřikoval. „Víš, co se povídá?“ S úlekem jsem zjistila, že se prý po baráku povídá, že máma a pan Kohout spolu něco mají. „Snad bys tomu nevěřil!“ kvílela máma. Já bych tomu tedy rozhodně nevěřila, táta bohužel ano.
Jen s mámou
A tak jsme zůstaly jen s mámou. V noci brečela do polštáře, dobře jsem to slyšela. Nastěhovala se k nám finanční tíseň, a když se rozbila pračka, byly jsme z toho obě dvě na mrtvici. Táta by to býval opravil.
Taky si odvezl auto, takže jsme tahaly velké nákupy ze samoobsluhy, která byla pěkně daleko, každá jsme vlekly ohromnou tašku za jedno ucho a já při tom smutně vzpomínala na tátu.
Občas jsem si otevřela album a koukala na černobílé fotky z dob, kdy spolu máma s tátou chodili.
To tedy musela být láska! Jak se mohla vytratit, a kam vlastně? „Mami, a tobě se po tátovi nestýská?“ zeptala jsem se jednou. Nedívala se mi do očí, dívala se jinam, ale všimla jsem si, že se jí v očích lesknou slzy.
To s panem Kohoutem byla pomluva, on po ní jen mlsně pokukoval, ale to bylo všechno, aspoň myslím.
Příliš hrdí
Umírala jsem hrůzou, že ho jednoho ponurého dne najdu u nás doma v bílém tílku a červených trenýrkách, ale nic takového se naštěstí nestalo. Časem mě posedla myšlenka, že jsem jediná, kdo by to všechno mohl napravit.
Nejdřív jsem nevěděla, jak to provést, ale zčistajasna jsem dostala vynikající nápad. Udělám to na své svatbě! To mi bylo dvaadvacet a posledního června jsem se měla obléknout do bílého a říct ano svému vyvolenému. Petr byl skvělý kluk, všichni to říkali, úžasný partner do života.
Hustila jsem do něj, že dáme mé rodiče dohromady v den svatebního obřadu. Trošku se tomu divil. „Nechceš to radši nechat na nich?“ usmíval se nejistě.
„Vždyť se rozvedli, asi vědí proč.“ Vysvětlila jsem mu, že to bylo nedorozumění, že toho litují a přejí si nápravu, ale žádný z nich neudělá první krok, protože jsou příliš hrdí.
Mlčel a kroutil hlavou. „Jsi si tím jista?“ tázal se. Kývla jsem. Viděla jsem mámu, jak se dívá na tu zarámovanou fotografii v chodbě. Proč ji nesundala? Přece by ji sundala, kdyby ji k tátovi pořád něco nepoutalo…
Něco modrého
Chudák Petr! Dodnes doufám, že si nevšiml, že jsem více než na samotnou svatbu myslela na to, jak si naši konečně padnou do náruče, dají si polibek na usmířenou a všechno bude zase jako dřív, když jsem byla malá. Se vším všudy, i s tím pocitem bezpečí, který mi tak chyběl.
Skoro jsem slyšela nadšený potlesk všech zúčastněných. Budou se radovat se mnou. A budou mi gratulovat nejen k svatbě, ale i proto, že jsem rodičům vrátila to, co ztratili: vzájemnou lásku.
Myslela jsem na to, když jsem si oblékala něco modrého, něco nového, něco starého a něco půjčeného, tedy věci, které musí mít každá nevěsta.
Přemýšlela jsem o tom, když mi máma nasazovala závoj, představovala jsem si to, když jsem obouvala bílé střevíčky na vysokém podpatku. Kdyby to jen tušil Petr! Ale možná, že něco tušil.
Moudře si to nechal pro sebe a u oltáře, kam mě, celou dojatou, vedl táta, jsme si řekli rozechvělé ano.
Pak jsme se fotografovali a nazdobenými auty odjeli na hostinu. Když se později krájel svatební dort a nosili kávu, věděla jsem, že přišla má chvíle. Stoupla jsem si a zaťukala vidličkou o sklenku. Všichni vzhlédli. Představení právě začínalo.
Každý jinde
Nejsem žádný velký řečník, spíš stydlivka. Asi jsem se i zakoktávala, ale na tom nezáleželo. „A teď přijde překvapení večera,“ upozornila jsem náhle ztichlou, ale jinak už značně rozveselenou společnost.
„Já a Petr nejsme v tomhle sále jediní, kdo se mají moc rádi. Jenže my jsme si to dnes slavnostně přiznali, zatímco ti dva, o kterých chci mluvit, svou lásku ztratili. Ale jen zdánlivě.“ A jak jsem tak mluvila, všimla jsem si, že máma zbělela a táta zesinal. Vlastně ani v té chvíli nestáli vedle sebe, ale každý jinde.
Statečně jsem pokračovala: „Moji rodiče, jak jsem přesvědčena, si tu dnes přiznají, že se mají pořád rádi.“ Vtom se číšník, odnášející talíře, napřímil, a já jsem spatřila profil souseda, pana Kohouta, který se sem nepozorovaně vloudil. Uvědomila jsem si, že s ním máma skutečně chodí.
Zároveň se ke mně naklonila babička a zašeptala mi: „Tvůj otec se před měsícem tajně oženil a bál se ti to říct.“ Utekla jsem ve zmatku a zoufalá ze sálu. Petr běžel za mnou. Brečela jsem mu na rameni. „Tvoji rodiče se rozešli, s tím nic nenaděláme,“ řekl mi. „Ale my dva spolu zůstaneme, slibuji.“
Lenka (62), České Budějovice
