Byla jsem zvědavá, kdo koupil vedlejší zahrádku. Ukázalo se, že pěkný chlap středního věku. Doufala jsem, že bude k mání.

Opuštěný zahradní domek ožil. Aha, někdo koupil vedlejší zahrádku, blesklo mi. Určitě nějaký dědula. Hned jsem ho omrkla, a kdepak dědula, ale pěkný chlap středního věku. Občas si říkám, kdy už mi budou chlapi ukradení.

Dřív jsem si myslela, že až mi bude šedesát, ale kdepak. Už je nelovím jako kočka myši, ale že by mi byli lhostejní, to ani náhodou. Naštěstí už to dokážu ukočírovat. Vzhledem ke své neklidné povaze jsem se ani nestihla vdát.

Pendlovala jsem od pána k pánovi, a když už málem poklekal s krabičkou s prstýnkem, byla jsem po uši zamilovaná do jiného. „Naše Libuš se nevdá,“ věštila matka.

Starší slečna

Okoukla jsem chlapíka z vedlejší zahrádky a lovecké pudy ve mně ožily. Že by se pánbíček rozhodl přihrát mi kapku zábavy? Odhodlaným krokem jsem se vydala k plotu s připraveným proslovem:

„Ahoj, já jsem Libuš. Jednou jsme sousedi, budeme si tykat, ne? Kde ses tady vzal a co pěstuješ? Doufám, že hlavně švestky na slivovici.“ Do tří minut jsme byli kamarádi, do čtvrt hodiny jsme seděli u jeho boudy a pili nejdřív kafe a brzy poté víno.

„Ty jsi prima chlap, Karle,“ zhodnotila jsem nadějné odpoledne, povzbuzena faktem, že nemá prstýnek a nezmínil, že by byl ženatý. A já rovnou konstatovala, že jsem slečna, byť starší, než je zvykem.

„Ne že by o mě nebyl zájem,“ vysvětlila jsem, „ale víš, jak to chodí. Žádný mi nebyl dost dobrý.“ V duchu jsem litovala, že mám tepláky, svetr a holínky. Kdo by ale chodil makat na zahrádku v šatech na bál? I tak jsem si umínila, že příště se obléknu lépe.

Osamělá

Přesně tak jsem to i udělala. A jako bych dostala ránu mezi oči! Na sousední zahrádce byla kromě Karla i ženská. Když jsem se tam smutně dovlekla, představil mi ji jako manželku. „Jsme spolu třicet sedm let,“ zářil.

Zařadila jsem si ho do škatulky: Beznadějný případ a ochladla. Zrovna jsem sbírala mandelinku bramborovou, když mě volali, že mají meruňkovou bublaninu a jestli si s nimi nezahraji karty.

Musím říct, že jsem se už dlouho tak dobře nebavila. A taky jsem si připustila, že jsem vlastně osamělá a že kromě těch svých občasných postelových šamstrů potřebuji i něco víc. Kamarády. A tak je konečně mám, a blízko – vedle na zahrádce.

Libuše (62), Liberec