S manželem, dvěma syny a jejich rodinami žijeme v našem rodinném paneláčku, jak jsme náš několikagenerační dům nazvali. Dřívější klidné soužití se nám ale začíná hroutit.

S manželem jsme jedinými vlastníky domu, ale respektujeme soukromí svých dětí a nic bychom neměnili bez porady s nimi. Nikdy jsme jim do života nemluvili a na rozhodnutí týkající se nás všech se schází takzvaná rodinná rada.

První se nepovedla?

Nevyjadřovali jsme se tedy samozřejmě ani k výběru jejich partnerek. Doufali jsme, jako většina rodičů, že si naše děti dobře vyberou a budou šťastné. Náš první syn Ivan je ženatý už deset let.

Zpočátku jsme s jeho manželkou Blankou vycházeli dobře, ale v průběhu let se k nám začala chovat čím dál hůř. Když se ale oženil i mladší Jarda, stala se z ní fúrie.

„Nezdá se ti, Ivano, že se nám ta snacha nějak změnila?“ zeptal se mě jednou opatrně můj tolerantní manžel.

„Také jsem už na to myslela, jen jsem nechtěla přivolávat problémy,“ přitakala jsem mu. To jsme ovšem netušili, co nás čeká. Naše byty jsou všechny oddělené, takže si rozhodně nelezeme do soukromí!

Mysleli jsme na zadní kolečka

Můj manžel předělal dvougenerační dům na třígenerační a každá bytová jednotka dostala své měřáky na vodu i teplo, aby nevznikaly nějaké třenice a hádky.

Navíc jsme to udělali i pro případ, že by s námi děti bydlet nechtěli, tak abychom mohli nevyužité prostory třeba pronajímat.

Na důchod se hodí každá koruna a takhle velký barák není snadné, a hlavně levné udržovat. My bydlíme v přízemí a máme vchod z boku domu. Další dvě jednotky jsou v prvním patře a na půdě.

Manžel to vymyslel jako takové mezonetové byty, které jsou zrcadlovitě navrženy, aby si kluci nemohli závidět. K naší radosti kluci zůstali a přivedli si k nám i své nevěsty.

Držela si odstup

Jak jsem už řekla, s první snachou ze začátku nebyly problémy. Je fakt, že když se narodilo naše první vnouče, začala být občas náladová, ale přičítala jsem to únavě. Snažila jsem se jí pomáhat, ale ne vždy o pomoc stála, a tak jsem se jí nevnucovala. Blanka byla trochu zvláštní.

Když jsem jí nabídla tykání, odmítla: „Nezlobte se, jsem z domova zvyklá vykáním vyjadřovat úctu, na tykání bych si nezvykla!“ Na to se nedalo říci nic, tak jsem její rozhodnutí vzala jako fakt.

Ovšem když si mladší syn Jiří přivedl Danu, nálada v domě se změnila. Dana byla vřelá, bezprostřední a moc milá holčina.

Vlastně jsme si začaly tykat úplně bezprostředně velmi krátce po seznámení. Na jednom rodinném grilování jsem si všimla, jak Blanka zahlíží, když si s Danou povídám, nedej bože, že se něčemu smějeme! Tak jsem jí tykání opět nabídla:

„Tak co, Blani, nechceš mi už konečně tykat? Jsi jediná, kdo mi ještě vyká,“ řekla jsem vstřícně.

Odtáhla se

Zpražila mě pohledem a řekla jen: „Ne, díky!“ Je fakt, že jsem to nečekala, a tak jsem se asi zatvářila divně. Nic jsem jí nikdy neudělala a toto chování mi přišlo jako pohrdání mou osobou, a ne jako projev úcty.

Ostatně nedávno si toho všiml i náš vnouček Ivánek: „Babi, proč ti máma vyká, ona tě nemá ráda?“ zeptal se bezelstně. „Kdepak, to tak dřív bylo zvykem, že děti rodičům vykali, a maminka je tak vychovaná,“ snažila jsem se držet dekorum.

Začal řešit dědictví

Pár měsíců po svatbě Jirky a Dany se zdálo, že se Blanka uklidnila. S Danou si rozuměly, chodily spolu cvičit i na víno a já jsem se snažila nevyhledávat situace, kde by nám to drhlo. Říkala jsem si, že už se možná snacha konečně uklidnila.

Jak jsem se ale pletla! Jednou za námi přišel Ivan s tím, že se chce zeptat, jak máme v úmyslu naložit s domem. Že by možná bylo dobré, abychom jej přepsali na něj a Jirku. „Proč, prosím tě? Ještě žijeme,“ divili jsme se s tátou.

Oba jsme si nepřišli staří a byli jsme v kondici. Smrt nám na záda zatím rozhodně nedýchala.

„No, přece abychom potom nemuseli platit dědickou daň!“ odvětil náš syn a nás tím úplně vyvedl z míry. A tak jsme ho ujistili, že nic podobného v dohledné době neplánujeme, a ať nemá strach, že o nic nepřijde. Hned následující den se z obydlí syna Ivana ozývala ukrutná hádka.

Byla zběsilá

Takhle jsme Blanku nikdy řvát neslyšeli. Došlo nám, že to ona byla iniciátorkou myšlenky o darování domu. O co jí šlo? Nic by tím přece nezískala. Ona ale asi měla plán, kterému jsme nerozuměli.

A začala nás nenápadně vydírat. Napřed zakázala vnukovi, aby k nám chodil! Údajně prý proto, aby nás nerušil, že jsme prý už staří, jak nám vysvětlil Ivánek, který to ovšem těžce nesl.

Hučí i do druhé snachy

Horší je, že máme s manželem pocit, že se snaží proti nám obrátit i Danu. Jak jsem byla ráda, že alespoň ty dvě si rozumí, teď už si tím nejsem tak jistá. Nedávno jsem našla svého skleslého muže: „Je to jasné! Dělá nám to naschvál.

Chce nás odtud vyštípat do domova důchodců,“ hlesl. A já mu musím dát za pravdu.

Ivana Z. (66), Prostějov