Byla jsem vychovaná pod heslem: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Jak se mi zdá, je to pravý opak toho, co se učí děti dnes!
Dnes už vím, že když člověk nemá ostré lokty, málokdy uspěje. Je to sice smutné, ale v současném světě to tak je. Asertivita je hlavní zbraní, a když si někdo neumí o něco říct, většinou to nedostane. To sice neznamená, že bychom měli jít za hranice slušnosti, ale hodný a slušný člověk je dnes považován za hlupáka.
Neumím se prosadit
Nevím, jestli je to jen výchovou, kdy mi od malička všichni říkali, že musím být trpělivá, tichá holčička, ale fakt je, že si nedokážu prosadit svou. A vadit mi to začíná čím dál víc. Svůj handicap jsem si uvědomila až krátce před čtyřicítkou.
V té době jsem si říkala, že už mám něco za sebou a zasloužila bych si více respektu. Vystudovala jsem ekonomickou školu a po studiích nastoupila do zaměstnání, kde jsem byla pár let, než jsem otěhotněla. Mého muže jsem potkala na jednom večírku a oba jsme se do sebe zamilovali.
Ale jak můj muž, tak kolegové v práci, kterou jsem si našla, když byly našemu synovi tři roky, mají něco společného. Berou mě automaticky a já se neumím prosadit. V zaměstnání mám stále tu samou pozici a mé kolegyně, i ty mladší, dostávají perspektivnější úkoly.
Neumím si říci ani o peníze
Když mají potíže, jdou za mnou a já to vyžehlím. Už několikrát mě napadlo, že bych mohla za svou práci dostat více peněz nebo se pokusit o vyšší pozici. A tak jsem šla za šéfovou. „Myslím, že svoji práci dělám dobře, zachraňuji když se něco nepovede, mám jednoznačně ze všech nejvíce zkušeností. Ráda bych vás poprosila o zvýšení platu!“ spustila jsem odvážně.
Ale už když jsem to říkala, jsem věděla, že nebudu úspěšná, že to říkám nepřesvědčivě a je vlastně ve mně stále ta hodná holčička, co raději ustoupí, aby se snad na ni někdo nehněval!
Mám všem pomáhat?
Stejně tak se ke mně chovají kolegyně. Když ony něco potřebují, vyjdu jim vstříc, ale když já potřebuji nutně odejít dříve, nenajde se ani jedna, která by za mě udělala práci. Ne že by na mě byly zlé, ale prostě nemám v sobě tu správnou asertivitu, která by je donutila mi pomoci.
„Promiň, Jano, ale mám toho nad hlavu, vůbec nestíhám. Víš, že jinak bych ti ráda pomohla,“ řekne třeba Milada, i když vím, že svůj projekt dokončila před týdnem, tak by mi teď pomoci mohla. A takhle je to pořád. Všimla jsem si, že i mé kamarádky využívají toho, že si neumím dupnout.
Chodí na sraz se zpožděním, neustále ode mě něco chtějí, ale pro mě neudělají nic.
V poslední době tomu dala korunu moje kamarádka z Tábora, která mi nezavolá, jak je rok dlouhý, ale když se jí něco děje, je neodbytná. A přitom řeší vlastně blbosti.
Kamarádka se zbláznila
Je zdravotní sestřička, a mnoho let dělala v nemocnici. Ve své profesi byla fakt šikovná, ale asi jí to vlezlo na mozek, takže časem došla k přesvědčení, že nad ni není.
Začala se chovat povýšeně ke kolegyním, vytahovat se, jak je ona štíhlá a vysportovaná, zatímco ony se sotva vlečou. Vůbec ji nezajímaly, a tak jí daly s chutí sežrat, když udělala nějakou chybu. I když ty děláme všichni.
Hořká zkušenost
Ona se tedy rozhodla furiantsky změnit místo a odešla do domova důchodců. Dana je ale princezna s dlouhými nalakovanými nehtíky, která se starými a nemocnými rozhodně nemá soucit.
Vydržela to jen týden a chtěla zpět do nemocnice – a světe, div se, už ji zpět nechtěli. V tu chvíli se Dana začala hroutit. Nebyla vůbec zvyklá o něco v životě bojovat, a navíc už se jí nechtělo učit nic nového.
Jsem dobrá jen jako vrba
Volala mi vždy jinak zhroucená, ale nikdy mi nezavolala, jak situaci vyřešila. Až potom zase s novým problémem. Že by se zeptala, co já, i když ví, že jsem těžce nemocná, to ji ani nenapadlo. A tak jsem postupně tyto „kamarádky“ začala odstavovat. Vždyť na mě přenášejí jenom samé starosti. Kolikrát mě to tíží tak, že nemohu spát.
Rodina si mě neváží
Bohužel podobně se chová i můj muž a samozřejmě to od něj odkoukal i náš dvacetiletý syn. Docela nám to klape, ale když se pohádáme nebo máme výměnu názorů, jsem to já, kdo ustoupí. Jsem prostě příliš slabá. A on to ví a nikdy neudělá vstřícný krok. Dovolenou vybírá vždy on, a když namítnu, že bych chtěla jet jinam, převálcuje mě argumenty a já ustoupím, aby byl klid.
Tvrdá rada
Když mi muž řekne, že v Egyptě je to prostě super, najde hotel, a vychválí všechno do nebe, tak jedeme do Egypta. I když bych ráda třeba do Itálie nebo Španělska, ale já neumím stoprocentně tvrdit, že tam bude vše super.
„Už mě nebaví stále skákat, jak druzí pískají. Jak mám svůj život změnit?“ ptala jsem se jedné kamarádky. „Uteč!“ radila mi. Ale copak můžu nechat rodinu na holičkách?
Jana D. (58), Havlíčkův Brod
