Jako dítě jsem vídala mrtvé. Pak jsem tuto schopnost ztratila. Když se mi narodila dcera, ukázalo se, že i ona je v tomto směru obdařená.

Když jsem byla malá, vídala jsem mrtvé lidi. Ze začátku mi naháněli strach. Nikdo mi nevěřil a já se s tím musela poprat sama. Po několika letech to odeznělo. Vrátilo se to až v době, kdy se mi narodila dcera, která prožívá totéž, co já kdysi.

Přestala jsem se bát

Bylo mi pět, když jsem poprvé viděla na ulici podivného muže. Šel s davem, ale dokázal projít skrz sloup či zeď. Pamatuji si, jak jsem zatahala mámu za rukáv. „Vidíš toho pána? Není mu něco?“ ukazovala jsem na toho muže. Mamka nikoho neviděla, a ještě mě okřikla, ať si nevymýšlím.

Další mrtvé jsem potkávala ve školce. Mnohokrát mě musela učitelka utěšovat a přesvědčovat o tom, že tam nikdo není. Trvalo to několik let. Když už jsem mrtvé potkávala i u nás doma, přestala jsem se tomu bránit. Nikdo z nich mi nikdy neublížil a já se rozhodla, že se přestanu bát.

Babička mi rozuměla

Četnost setkání s mrtvými ustávala, ale i tak jsem to brala jako součást svého života. U rodičů už jsem útěchu nehledala. Pochopení jsem našla až u babičky, která se mi v jednu chvíli svěřila, že je jako malá vídala také. V pubertě to ustalo a já si mohla oddechnout.

Měla ten dar také

Vedla jsem normální život. Našla jsem si práci, po čase manžela, se kterým máme dceru Evu. Když byla miminko, všímala jsem si u ní podivného chování. Kolikrát se v postýlce dívala nad sebe a máchala rukama, jako by na někoho reagovala.

Jednou jí z postýlky vypadla hračka. Chtěla jsem ji dceři podat, ale než jsem k postýlce došla, hračka se jí jako zázrakem objevila v ruce. Vím jistě, že sama si ji dcera nepodala.

Vídala paní bez ruky

Ve třech letech se mě začala ptát. „Mami, proč s námi pořád chodí ta paní, co nemá ruku?“ otázala se třeba a já si hned vzpomněla na sebe. „Kde ji vidíš?“ zajímala jsem se. „Vždycky, když jdeme ven, tak jde za námi.

Bojím se jí, vypadá jinak než my,“ pokračovala a mně došlo, s čím bude dcera bojovat. „Až ji příště uvidíš, tak mi to hned řekni,“ kladla jsem jí na srdce.

Měla ve mně oporu

S přibývajícím věkem se dceřiny vidiny zhoršovaly. I ona začala potkávat mrtvé u nás doma. V noci se budila strachy. V pěti letech jsem s ní na toto téma otevřeně promluvila. „Když jsem byla malá, také jsem vídala mrtvé,“ začala jsem.

„Nejprve jsem se jich bála. Nevěděla jsem, co po mně chtějí a proč je vidím jen já,“ vzpomínala jsem. „Rodiče mi nevěřili, takže jsem na to byla sama. Ty máš ale mě a já ti věřím.“

Naše tajemství

Dnes je Evě devět let. Tajně se bavíme o tom, koho viděla a jak vypadal. Mně se to zjevně díky dceři také vrátilo. Když jsme spolu šly nedávno na hřbitov, viděly jsme skupinku mrtvých. Věděli, že je vidíme, a vesele nám mávali. Nevím, proč je vidíme, ale nemá smysl se tomu bránit.

Marie H. (45), Zlín