Domů     Dětství je bolestná vzpomínka
Dětství je bolestná vzpomínka
3 minuty čtení

Máma umřela, když mi bylo osm. Než jsem se z toho stačila vzpamatovat, dostala jsem náhradní maminku. Nadšená jsem z ní nebyla.

Macechu otec přivedl, když mi bylo devět. Máma umřela rok předtím. Nechodil kolem horké kaše a nijak mě na to nepřipravoval, to nebyl jeho styl. Řekl: „Lído, tohle je tvoje nová maminka a ty ji budeš mít ráda.“ Tečka.

Paní s natupírovaným účesem, ve fialovém kostýmku odvážné délky nad kolena a bílých střevících na podpatku. Silně nalíčená. Usmívala se a hladila mě po vlasech, ale jaksi nepřítomně.

Opravdu jsem ji chtěla mít ráda, už proto, že to táta řekl, a jeho slovo bylo pro mě zákon.

Snažila jsem se, ale byla přísná. Zásadně nechválila. Když jsem přinesla známku jedna minus, utrhla se na mě: „Jedna minus? Co to je? Proč nemáš jedničku, prosím tě? Z češtiny? Neumíš česky?“ K otci vzhlížela, ke mně se chovala lhostejně až bezcitně. Když se mnou lomcovala puberta, vše se zhoršilo.

Začalo se střílet

Studená válka skončila, začalo se střílet. Byla jsem drzá, už jsem pochopila, že jsem pro ni jen taková drobná obtíž. Dvakrát mě seřezala vařečkou. Ječela jsem na ni: „A teď mám proti tobě důkaz!“ Syčela: „Jen to tátovi řekni. Já zas řeknu, jak jsi na mě drzá. Nakonec tě dá do dětského domova, uvidíš.“

To mně sebralo vítr z plachet. Lekla jsem se, že by toho byl táta schopen. Ne že by mě neměl rád.

Věděl, že existuju, jakživ na mě nevztáhl ruku, sem tam se na mě usmál anebo mi dal roztržitou pusu, ale jinak žil uvnitř bubliny, jíž dominovala práce architekta a – jak dnes vím – ženy.

Já byla na bůhvíkolikátém místě. O výprasku jsem mlčela, a to se mě o tělocviku paní učitelka ptala, co se mi stalo: „Lído, máš stehna plná modřin, někdo ti ubližuje?“ Sveřepě jsem zavrtěla hlavou: „Mně se dělají samy.“

Období střídání

Pak to přišlo. Období střídání. To na ni jednou zařval v divoké hádce táta, ona po něm hodila vázu. Zrovna tu, co o ní tvrdil, že je „nevyčíslitelné hodnoty“. I když asi jen pro něj, byla to památka po babičce. Rozzuřil se. Sledovala jsem hororový výjev pootevřenými dveřmi.

Strčil do ní, upadla na zrcadlo. Strhl z věšáku bundu, navlékl se do ní, zařval: „Končíme!“ a práskl dveřmi. Ležela ve střepech zrcadla, tekla jí krev. Sedla jsem si k ní a zeptala se, zda mám zavolat doktora. Zavrtěla hlavou, oči plné slz. A tak mi jí poprvé v životě bylo líto.

Vzpomněla jsem si na hezké chvíle, i takové byly. Třeba jak mi koupila tu žlutou kabelku nebo jak mě vzala do kina na veselohru s Louisem de Funesèm. Pohladila mě po tváři a zašeptala: „Prý nastalo období střídání. Musíme se rozloučit, Lído.“ Druhý den odešla. Už jsem ji nikdy neviděla.

Ludmila (62), Cheb

Související články
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
3 minuty čtení
Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem naivní. Vždycky jsem byla opatrná, ale podvodníci si vždy najdou cestu. Když mi jednoho dopoledne zazvonil telefon, muž na druhém konci se představil jako pracovník banky. Mluvil klidně, slušně a znal moje jméno. Řekl mi, že někdo se právě pokouší dostat k mému účtu a že musíme rychle zabránit převodu peněz. Věděla jsem, že takové podvody existují, ale te
3 minuty čtení
Byl to velký psí dobrák. Od mého vnuka si nechal líbit všechno. Toho večera se ale proměnil v šelmu. Věděl, že svého přítele musí chránit. Příběh se odehrál v jižních Čechách na chalupě známých. Byla jsem tehdy pozvána s vnukem na oslavu narozenin. Kamarádka, která dům zdědila, vlastnila tehdy psa, velikého dobráka Punťu, který nikdy nikomu neublížil. Mého vnoučka dobře znal a nechal si od něho
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let