Soužití člověka a zvířete je krásné a někdy hodně dojemné. Jeden bez druhého totiž často nedokážou žít.

Paní Květa sedí v křesílku na sluníčku na naší předzahrádce a na klíně si jí hoví Tuláček. On spokojeně přede a Květa se spokojeně usmívá. Konečně má zase svého mazlíčka v náručí. Hladí ho něžně po zádech. A i když ho nevidí, moc dobře ví, že on se na ni upřeně dívá.

Naše hodná sousedka

Paní Květa se k nám do domu nastěhovala před šesti lety. Je slepá, ale v prostoru se pohybuje naprosto skvěle. Bez zraku se totiž už narodila a prožila tak celý plnohodnotný život. Vystudovala, pracovala, sportovala…

Po smrti svého, také nevidomého muže, ale zůstala na světě sama. Navíc se musela přestěhovat do menšího bytu. Hned od prvního okamžiku mi padla nová sousedka do oka. Moje dcera dostala nápad, že paní Květě k Vánocům dáme kocourka, aby nebyla tak sama.

Nerozluční kamarádi

Paní Květa měla z kocourka velikou radost. Dala mu jméno Tuláček, protože už jednoho měla kdysi v dětství. Ani netušila, jak moc se uplatní ono známé nomen omen, kdy Tuláček se začne vážně toulat.

Nebylo to sice tak hrozné, vždy si jen tak odběhl. Na krku měl zvoneček a vlastně skoro pořád byl slyšet. Až jednou nastalo velké ticho. Čtrnáct dní jsme ho všichni marně hledali a paní Květě se sesypal život. Tuláčka milovala a bez něj byla neskutečně smutná.

Zachránili ho na poslední chvíli

Pak se u nás přede dveřmi objevil starší pán s Tuláčkem v přenosce. Prý objevil náš inzerát s fotkou kocourka, kterého hledáme. Tuláčka prý srazilo auto, pán ho vzal na veterinu, kde ho zase dali dohromady. Pak si ho vzal domů, protože nevěděl, co s ním.

Peníze za ošetření si od nás vzít nechtěl. Měl velkou radost, že mohl paní Květě vrátit jejího kamaráda.

Zdena D. (51), Teplice