Vzájemné propojení mezi člověkem a psem je vážně neuvěřitelné a rozumem naprosto nepochopitelné. Díky za to.

Lesánek leží nehnutě na polštáři na koberci a vedle něj se tulí Adámek, můj vnouček. Rytmicky hladí podřimujícího psa po zádech a spokojeně se usmívá. Jaké štěstí, že se tihle dva zase k sobě vrátili.

Tu dobu, co tu Lesan nebyl, jsem měla o svého mentálně postiženého vnuka vážně strach. Své obavy nakonec neskrývali ani lékaři. Adam k sobě totiž nikoho jiného nepustí, samozřejmě kromě rodičů a mě. Ale i tak si myslím, že Lesan je na prvním místě.

Dlouho očekávané dítě

Moje dcera Adéla měla na muže dlouho velkou smůlu. Když konečně našla toho pravého, chtěli oba hned založit rodinu. Adéla moc toužila po dítěti, a dlouho se to nedařilo. Když konečně otěhotněla, byli jsme všichni štěstím bez sebe.

Malý Adámek byl roztomilé miminko a zprvu na něm nebylo poznat, že by mu něco chybělo. Teprve po několika měsících nastaly potíže a my začali lítat od doktora k doktorovi. Bohužel brzy přišla zdrcující diagnoza.

Obklopili jsme ho láskou

Prognóza nebyla příliš radostná. Přesto se celá rodina semkla a péči o mentálně postiženého Adámka jsme si rozdělili. Chtěli jsme pro něj udělat maximum a umožnit mu, pokud možno, trochu radostný život.

Na jeho návaly zlosti a úzkostné stavy se nám velmi osvědčila canisterapie. Adámek, který téměř s nikým nesnesl fyzický kontakt, se se psem mazlil, hladil ho. A byl spokojený.

Lesan záhadně zmizel

A tak se k nám dostal Lesan, chytrý, milý a dobře vycvičený pejsek. Lesánek Adámka velmi motivoval, stal se jeho nerozlučným kamarádem. Lesan byl zvyklý, že když ho venčí Adéla, zvládnou i nákup.

Vždy poslušně seděl před supermarketem a čekal na moji dceru. Tentokrát ale před nákupním centrem neseděl. Všichni jsme ho hledali, pomáhali i sousedi. Bylo ale dost nepravděpodobné, že by takový poslušný pes sám od sebe utekl.

Byli jsme zoufalí. A ze všeho nejvíc Adam. Nejdříve dostal záchvat zuřivosti namířený především proti své mámě, která podle něj za vše mohla. Pak se ponořil do strašlivé apatie, stáhl se do sebe a přestal s námi úplně komunikovat.

Nic jiného nechtěl

Vypsali jsme odměnu za nalezení Lesana. Stav vnuka se totiž stále zhoršoval. Zkoušeli jsme mu domů přivést jiné psy vycvičené na canisterapii. Žádného nechtěl, jen stále opakoval Le-san, Le-san. Byli jsme na konci svých sil, když zazvonil spásný telefon.

Zažil si svoje

Hlas na druhém konci oznamoval, že našel našeho Lesana, ale že na tom není moc dobře a je na veterině. Ihned jsme se tam rozjeli. Byl to Lesánek, celý pochroumaný, vyhladovělý, ale jak nás uviděl, celý ožil a zavrtěl spokojeně ocáskem. Nikdy se nedozvíme, co se stalo, zda ho někdo ukradl a on mu utekl.

Nikdo z nás si neumíme představit, co za ty tři měsíce si musel prožít. Naštěstí doktor nás ubezpečil, že po fyzické stránce bude brzy v pořádku. Horší to prý bude s jeho psychikou. Naštěstí mají s Adámkem jeden druhého.

Eva L. (58), Příbram