Naše stará tetička tvrdila, že doma ukryla poklad, safírové náušnice, zlaté řetězy, prsteny s brilianty. Pečlivě šperky schovala, aby je nenašli zloději. Tím celé drama začalo.

Dům po tetě jsme prodávali neradi, ale jiná možnost nebyla. Potřebovali jsme zrekonstruovat svoje obydlí, tehdy už v dost špatném stavu, a tak jsme se vily po tetičce s těžkým srdcem zbavili. Byl to totiž dům s pokladem.

Alespoň teta nám roky vyprávěla, že doma schovala rodinné šperky po bohatých předcích, smaragdové náušnice, zlaté řetízky, prsteny s brilianty. „Než umřu, řeknu vám, kde to je,“ ujišťovala, ale zubatá si pro ni přišla tak rychle, že nic říct nestihla.

Prohlédli jsme ve vilce každý kout, koukali do komína, zkoumali prkna v podlaze, pátrali ve sklepě – nic. Stavení jsme prodali známým a následně zvelebili náš dům.

Po roce jsme se s manželem udření, ale šťastní, shodli na tom, že jsme dobře udělali a že dům je zas jako nový.

Zanedlouho přišla ze školy dcera a povídá: „Víte, co se říká? Že Novotných zčistajasna zbohatli.“ Manžel se chytil za srdce a povídá: „Tak už je to tady. Našli náš poklad.“

Koupili auto

Hryzalo nás to a trošku jsme se poptávali. Zvěsti se ukázaly jako pravdivé, ti šťastlivci si koupili auto, oblékali se najednou jinak než dřív, daleko líp, na zahradě vyrostla pergola a poblíž bazén.

„Přitom, když kupovali tetinu vilku, naříkali, že se vydali z posledního,“ zuřil můj muž.

Nevydržel to a za Novotným zašel, povídá mu: „Po městě se říká, že jste vyhráli v loterii, nebo něco takového.“ Odpověď ho neuspokojila. „Kdepak v loterii,“ zasmál se chlapík.

„Počítáme každou korunu, tak jako dřív. Dřu jako kůň, a tak mi v práci trošku přidali. No a pár korun jsme zdědili po tchyni, loni zemřela, ale žádná závratná suma to nebyla.“

Jenže manžel je pruďas, vyletěl jako čertík z krabičky a obvinil chlápka, že našel náš rodinný poklad, a místo aby jej čestně vrátil pravým majitelům, schramstl ho sám. Novotný začal vykřikovat: „Vy jste se zbláznil, člověče!“ a málem se poprali.

Mnohem líp

Představovali jsme si, co všechno jsme si za tetin poklad bývali mohli koupit. Špatně jsme spali, manžela trápil žlučník, mně nesnesitelně loupalo v zádech. Auto se nám pomalu rozpadalo a bazén – o něm jsem snila roky. Nebudu mít nic. Žralo mě to tak, že jsem skončila na antidepresivech.

Všechno zastavil až ten sen. Přišourala se ke mně teta, sedla si na pelest a povídá: „Jarmilko, nechci tě zbytečně rozrušit, ale pověz mi: Vidělas někdy ten můj poklad na vlastní oči? Ukazovala jsem ti ho? Neukazovala. No tak vidíš.“ Potom jsem se probudila.

Byla půlnoc, hodina duchů. Cítila jsem se mnohem líp.

Jarmila (56), Příbramsko