S mým manželem Petrem jsme se rozvedli, když bylo naší dceři deset let. Oba jsme měli pocit, že náš vztah se už vyčerpal a je třeba jít dál a najít si jiné partnery.
Ten pocit měl tedy hlavně Petr. To on si jako první našel jinou ženu, mnohem mladší a samozřejmě hezčí, než jsem byla já. Neměla jsem mu to za zlé. Za ta léta jsme prošli mnoha obdobími, kdy jsme se postupně rozcházeli a zase dávali dohromady hlavně kvůli naší dceři Lence.
Střídavá péče
Když byla malá, potřebovala nutně oba rodiče. Ale když už pomalu vstupovala do puberty, věřila jsem, že na ni náš společný rozchod nebude mít takový dopad. Zvlášť, když jsme se s Petrem dohodli na střídavé péči. Čtrnáct dnů měla bydlet u mě, další půlku měsíce pak u mého bývalého a jeho nové partnerky.
Emoce na mě dolehly
Když jsem poprvé dceři balila věci, protože se měla na čtrnáct dní odstěhovat k Petrovi, celou dobu jsem u toho plakala. U rozvodového soudu mi to nepřišlo až tak hrozné, naopak, chtěla jsem, aby Lenka úplně nepřišla o svého otce. „Mami, nebreč,“ sedla si tenkrát vedle mě Lenka. „Vždyť je to jen čtrnáct dní! Jako kdybych odjela na školu v přírodě,“ utěšovala mě.
„No jo, jenomže na tu jezdíš jen jednou do roka, ale u táty budeš každý měsíc,“ utírala jsem si červený nos. Lenka se tedy za mé pomoci odstěhovala na celých čtrnáct dní ke svému otci. Když za ní zaklaply dveře, bylo v bytě najednou takové ticho, že jsem si musela pustit aspoň televizi.
Hlavou mi vířily otázky
A pak mě nenapadlo nic lepšího než začít uklízet. Ne že by se mi moc chtělo luxovat nebo utírat prach, natož umývat okna, ale všechno bylo lepší než jen tak sedět a nechat myšlenky, aby se mi honily hlavou. Najednou mi přišlo, že mám už celý život za sebou. Bylo mi přes třicet let, byla jsem čerstvě rozvedená, s dcerou ve střídavé péči.
Co dál? Bylo ještě něco dál? Nebo to všechno právě skončilo a já už jen budu chodit do práce a čekat, až budu mít nárok na důchod? Než jsem si položila všechny tyhle a jim podobné otázky, na které jsem rozhodně nenašla žádnou odpověď, byl už večer.
Vzkaz v knížce
V televizi šly samé podivné seriály, které jsem dřív neměla vůbec čas sledovat a ani jsem s tím nechtěla začít. Proto jsem si raději lehla do postele a začetla se do knížky, kterou jsem dostala od Petra kdysi k Vánocům.
Na první stránku mi napsal věnování: „Lásce mého života, Petr.“ Musela jsem se usmát. Nikdy bych si bývala nepomyslela, že si ji začnu číst ve chvíli, kdy on bude trávit večer s naší dcerou v jiném bytě s jinou ženou.
Nevěděla jsem, co s volným časem
Asi jsem při čtení té knihy musela usnout, protože mě probudilo až drnčení budíku. Bylo ráno a já musela jít do práce. Byl pátek. Hned po snídani mi zavolala dcera. „Jak se máš?“ Když jsem slyšela její hlas v telefonu, málem jsem se rozbrečela.
„To mi řekni hlavně ty!“ snažila jsem se, aby nebylo slyšet, jak se mi zajíká hlas. „Mami, ty zase brečíš!“ Lenka se nedala ošálit. „Ale ne, jen se mi po tobě trochu stýská!“ řekla jsem. „Co budete dělat o víkendu?!“
„Nevím, táta chystá nějaké překvapení, tak se těším. A ty?“ „Ještě si něco musím vymyslet, nechceš mi poradit?“ Mé víkendy se doteď odehrávaly podle jediného scénáře. Můj život určovala rodina. A tu jsem teď neměla. „Jdi třeba do kina!“ navrhla mi dcera.
Velkolepé přivítání
Když se Lenka po čtrnácti dnech vrátila od táty domů, čekal ji vymalovaný pokoj a pořádný dort. Málem jsem jí nakreslila transparenty, jak moc jsem se na ni těšila. „Mami, ty sis to tady vůbec neužila!“ odhadla správně Lenka.
„Měla jsi konečně čas sama pro sebe a místo toho, aby sis dělala, co chceš, vymaluješ skoro celý byt! Že tys nešla ani do toho kina?!“ „Tam půjdeme spolu, jestli chceš,“ nabídla jsem dceři.
Idylka se nekonala
Bylo zvláštní, že jsem ji po těch čtrnácti dnech, co se mnou nežila, brala najednou jinak. Spíš jako kamarádu než jako dceru. Jako kdyby za těch pár dní dospěla. Snad i povyrostla, zkrásněla. „Jsi moc hezká, víš to, holčičko moje?“ „A ty jsi moje nejmilejší maminka!“ chytla mě kolem krku a dala mi pusu.
Byla jsem tak šťastná, že je zase doma. „A jaká je ta tátova nová holka?“ nedalo mi se nezeptat. Ještě nikdy jsem ji totiž neviděla. „Myslíš Kamilu?“ Lenka vyslovila její jméno a mně bodlo u srdce. „Jestli se ptáš, jak vaří, uklízí a tak, za moc to nestojí. Táta na ni kvůli tomu křičel. A ne jednou,“ ubezpečila mě dcera.
„Nepovídej!“ kroutila jsem nevěřícně hlavou. „Představ si,“ skoro zašeptala, jako by to bylo největší tajemství na světě, „chtěla upéct koláč a spálila ho tak, že jsme ho museli vyhodit i s plechem! A co je největší pecka, nabourala tátovi auto!“ „Jeho největšího miláčka?“ sotva jsem popadala dech.
„Jo. Sice mu jen trochu ťukla blatník, ale táta řádil, že ho málem odvezli do cvokárny!“ „Hlavně že jsi to tam přežila ty,“ vzala jsem svou dceru do náruče. „Mami, a ty si myslíš, že už bys nikdy tátu zpátky nechtěla?“ zeptala se najednou Lenka. „Proč se mě na to ptáš?“ zajímalo mě. „Protože říkal, že by se k tobě nejradši vrátil.“
Druhou šanci jsme nepromarnili
Nechala jsem věcem volný průběh. Když mi Petr volal, chovala jsem se naprosto neutrálně. Myslím, že pochopil velmi brzy. A také se velmi brzy snažil znovu si mě získat. Nijak jsem mu to neusnadňovala. Nakonec, proč také.
Se mnou to měl vždycky příliš snadné. Kromě toho, muži jsou dobyvatelé a ze mě se stala doslova nedobytná pevnost. Když jsem cítila, že mě znovu začíná milovat, byla jsem ta nejšťastnější žena na světě. A musím říct, že i já jsem se do něj znovu zamilovala.
Simona Č. (60), Znojemsko
