Samé zákazy, rozkazy a povinnosti. Život, o který nikdo nestojí, připravila dcera mojí vnučce jen proto, aby se z ní stala hvězda.
Malá, drobná a hubená. Moje vnučka měla ztrápený výraz ve tváři, a vlastně jsem ji neviděla se usmát. O čokoládě, nějakých pamlscích či brambůrcích si mohla nechat jen zdát. Každý den měla tělocvik nebo balet. Bylo to k nežití!
Vnučky mi bylo líto
„Babi, tohle já nesmím, má to moc kalorií,“ zavrtěla smutně hlavou, když jsem jí připravila ke svačině obyčejnou housku se salámem. Ani jablíčko si nevzala, kvůli sacharidům.
„Tak půlku grepu, to je denní maximum,“ povzdechla si ta malá rozumbrada a mně se zalily oči slzami.
Takové dětství! Bylo jí sotva šest, když moje dcera začala bláznit. Prý musí být z holky misska nebo zpěvačka. Aby se měla lépe než ona! Dcera byla rozvedená a ten její moc neplatil. Sotva pár stovek měsíčně nikoho nevytrhlo. Ale já se snažila dceři všechno nahradit.
Nejen penězi, které jsem jí pravidelně dávala, ale i hlídáním a pracemi v domácnosti. Bylo mi jí líto, po rozvodu ne a ne najít nějakého pořádného mužského. Prostě nebyli na skladě, holomci. Vysedávali po vinárnách nebo u počítače.
Dcera stále jen bláznila
Poslední dobou ale moji lítost vystřídal vztek. Proč svoji jedinou dceru, moji milovanou Terezku, tak mučí? Byla to hrůza, co ta malá musela denně zažívat. Aby toho nebylo málo, musela se připravovat na zkoušky do gymnázia. Bez vzdělání to prostě nešlo! „Bude Terezka u mě?“ ptala jsem se dcery jako vždycky v pátek odpoledne.
Ona se ale vítězoslavně usmála: „Máme soutěž krásy! Večer se musíme připravit na rozhovor a ráno ve čtyři už nám jeden vlak!“ Úplně se mi z toho zastavilo srdce. To už nebylo možné.
Udělat z Terezky cvičenou opičku, která se bude předvádět před porotou a natřásat před nějakými pedofily! Musela jsem zakročit. Zachránit milovanou Terezku!
Bojí se ostudy
„Nezdá se ti ta holka bledá? Není nemocná? To by byla ostuda, kdyby tam omdlela…“ šla jsem na dceru jejími zbraněmi. Ostudy se bála nejvíc ze všeho! Strachovala se o budoucí kariéru dcery, nikoli o její zdraví. Tak byla zaslepená! Skoro jsem ji nepoznávala, ale musela jsem si to přiznat.
Chovala se jako šílená! Ale naštěstí se chytla. Terezku změřila a zjistila, že má zvýšenou teplotu. Aby ne. Měla jen trému! Na moji radu ale Terezka předstírala nevolnost. Mdloby. Bolest od žaludku a kdoví co ještě. Chudák holka musela lhát své mámě. Ale jen tak se dočkala milované postýlky a knížek, které tak moc ráda četla!
Další šílený nápad
V necelých sedmi měla přečtené snad všechny pohádky a také i mého milovaného Uprchlíka na ptačím stromě od Ondřeje Sekory. Poležela si týden, ale zkrásněla, jako by byla nejméně měsíc v lázních. Tváře jí zrůžověly a oči zářily.
Určitě i trochu nabrala, protože jsem jí nosila tajně samé dobroty a ona je, ve snaze se uzdravit, spokojeně snědla. „Mami, měla jsi pravdu, Terezka nebude modelka, možná prorazí u filmu,“ řekla mi jednou dcera a hned mi ukázala seznam castingů k filmu.
„Tady by mohla hrát nějakou žákyni ve škole, a tady dokonce vedlejší roli!“ básnila a mně se zatmělo před očima. Zase to začalo! Dostaly jsme se s Terezkou z louže pod okap! Celé noci jsem přemýšlela, jak tomu zabránit, jak přivést dceru k rozumu. Nevěděla jsem jak.
Pomohla náhoda
Byla strašně umanutá s tou hvězdnou kariérou své dcery. Ani Terezka nedostala žádný nápad, přestože po slávě netoužila a po filmu už vůbec. Byla z toho dost nešťastná. Než ale došlo k prvnímu setkání s filmem, pomohla nám z té šlamastyky úplná náhoda.
Ve škole, hned za vstupními dveřmi, visel na obrovské nástěnce letáček. Byl ukrytý až v rohu a já jsem si ho vůbec nevšimla. Terezka ho ale viděla hned. Na letáčku oznamovali, že hledají zájemce o nově otevřený kroužek veslařů.
Vést ho měl velmi úspěšný sportovec. Terezka ihned vytáhla svůj telefon a letáček si vyfotila. „Babi, chci veslovat! Toužím po tom už dávno, ale netroufla jsem si mamce to říct,“ vysvětlovala mi smutně, ale mně se vylíhl v hlavě plán.
Vyšlo to
Dceři jsem nastínila Terezčinu zářnou budoucnost: „Holka přece pojede na olympiádu. Bude slavná!“ Spolkla mi to i s navijákem. Terezka má na chvíli klid. Trénuje, má kamarády a celá úplně rozkvetla. „Babi, já pojedu na tu olympiádu,“ mrkala na mě.
Obě víme, že to byl jenom trik. Ale kdo ví, třeba se tak jednou opravdu stane. Proč by nemohlo?
Dita S. (68), Chomutov
