Je lepší nechat kostlivce ve skříních, jinak na vás vypadnou a donutí vás přemýšlet o věcech, které měly zůstat zapomenuty.
Pozor na stará alba! Nejsou tak bezelstná, jak vypadají. Otevřete je a leccos se vám objeví před očima. S tím souvisí i varování před obligátním jarním úklidem a podobnými unáhlenými činnostmi.
Ovšemže je naše generace naučená, že před Vánocemi a na jaře se uklízí, kdyby čert na koze jezdil.
Upřímně radím: Nepřehánějte to. Otevřete starou skříň někde na půdě, a tumáš – vypadne kostlivec. A co pak s ním? Když už ho s odporem držíte v náručí, nutí vás to přemýšlet o věcech, k nimž jste se už nikdy nechtěli vracet.
Zkrátka jsem při přerovnávání zásuvky narazila na staré album. Vlastně jsem do něj ani nechtěla nahlížet, ale jako na potvoru z něj vypadla dávná černobílá fotografie z dovolené u polských jezer.
Náramně vtipná! Helena seděla na popelnici a smála se, jako by to bylo bůhvíjak veselé. Měla na sobě jen plavky a řeknu vám: žádná Claudia Cardinale to nebyla. Ale chlapům se líbila. Bohužel i Jardovi.
Už dávno
Tu fotku si musel úmyslně schovat. Nechal si ji na památku, aniž jsem si toho všimla, protože jsem všechny snímky, na nichž se Helena zubila do objektivu, roztrhala a hodila do koše. Až na tenhle. Přiblížila jsem fotku k očím a pozorně se zadívala do té baziliščí tváře.
Ta ženská nenechala na pokoji žádného chlapa bez rozdílu věku či národnosti, přesto jsem doufala, že Jardu vynechá, už z úcty ke mně. Vždyť jsme spolu seděly od třetí do osmé třídy v lavici. Psaly jsme si taháky na květináče, to byla výhoda řady u okna.
Ale nebrala na to ohled a něco s Jardou měla. Stalo se to v Polsku té noci, kdy vypli proud, všude vládla tma jako v pytli a Jarda se vytratil z chatky. Říkal, že na cigáro. No to by jich musel vykouřit padesát, byl pryč dvě hodiny. Scházeli se, jak se ke mně doneslo, i po dovolené.
Co to je?
Fotku jsem roztrhala na kousky a nechala ji ležet na stole. „Co to je?“ podivil se, když přišel z práce. „Přece tvoje Helenka,“ sykla jsem. Okamžitě chápal, o čem je řeč.
„Jo Helena,“ zamručel po chvíli. „Co je s ní? Neviděl jsem ji třicet let. A co bude k večeři?“ Štěkla jsem: „Ve špajzu je chleba. Schoval sis její fotku, co? Helenka, to byla tvoje láska, no že jo? Přiznej se.“ Unaveně se posadil.
„Zas ta stará písnička? Nemám se k čemu přiznávat a Helenu jsem viděl naposled v osmdesátých letech, kdežto s tebou žiju.
Z toho dost logicky vyplývá, kdo je moje láska, nebo ne?“ Zamyslela jsem se a pak jsem na znamení smíru strčila do mikrovlnky holandský řízek s bramborem, doteď schovaný v komoře.
Jiřina (64), okolí Brna
