Někdy si myslíte, že toho druhého člověka znáte jako své boty. A pak se dozvíte věci, nad kterými vám zůstává rozum stát.
Mám strach. Co se mnou i s rodinou bude dál? Ještě před rokem jsme byli všichni celkem v klidu. Dcera se vdala a čekala naše první vnouče, na které jsme se oba těšili, Luboš i já. Alespoň to tak vypadalo.
I když manžel se už několik posledních let choval, jako by se úplně zbláznil. Vím, že chlapi po padesátce začnou panikařit a mají potřebu si něco dokazovat. Jako první si Luboš pořídil pořádnou motorku. Splnil si tím prý sen z dětství.
Tragická událost nás zdrtila
Luboš byl ze své motorky naprosto nadšený. Nakoupil si také všechny motorkářské doplňky a hrál si na správného frajera. Jednou ale cestou k nám na chalupu nezvládl jednu prokletou zatáčku.
Přitom nebyla tak prudká a silnice byla suchá a prázdná. Prostě nešťastná náhoda. Jeho smrt nás všechny zasáhla naprosto nečekaně. A zcela nepřipravené jsme, já i moje dcera, byly na to, co po Lubošově pohřbu začalo vyplouvat na povrch.
Nebyl úspěšný, jak se zdálo
Ze všeho nejdříve jsme zjistily, že Luboš, na první dojem zdatný a úspěšný podnikatel, zase tak úspěšný nebyl. Naopak, byl těsně před krachem.Neměly jsme tedy zdědit prosperující firmu, ale podnik těsně před krachem a mnoho dluhů.
Včetně půjčky, kterou si vzal muž na tu nesmírně drahou, prokletou motorku, ze které zbyl jen vrak.
Strašně se mě dotklo, že se mi s ničím nesvěřil a že přede mnou tajil, že máme finanční potíže. Vůbec jsem to netušila. A to zdaleka nebylo všechno. Během dědického řízení ovšem vyšlo najevo něco, co mě ale srazilo úplně na kolena.
Jeho druhá domácnost
Můj manžel měl syna! Čtyřletého chlapečka, jehož mladá maminka se nyní dožadovala alespoň splacení alimentů, které jí můj muž dlužil. Bylo to strašlivé zklamání. Jak jsme mohli vedle sebe žít a já vůbec nic netušila. Jak mě mohl tak podvést, zradit.
Zároveň jsem nechápala, že když už si pořídil mladou milenku a malé dítě, že je nějak nezabezpečil. Neplatil na dítě výživné. Zachoval se jako úplný darebák. Děsilo mě to. Jak málo jsem svého muže zřejmě znala, i když jsme spolu byli téměř třicet let!
A ještě jedna rána
A aby toho nebylo málo, když jsme chtěly jet s dcerou a mojí vnučkou na chalupu, zjistily jsme, že už není naše, ale že je v zástavě. Jsme trochu bezradné, nevíme, co máme dělat.
Byla to jen náhoda?
Už jsem se vystěhovala z našeho pěkného bytu do garsonky. Ale i kdyby mi odpustili všechny manželovy dluhy, zůstává tu ještě Lubošův syn. Nemůže přece zůstat se svou mámou jen tak. Má právo mít něco po svém otci. Ale ono vlastně nic nezbylo. Jen vzpomínky.
Na manžela mám samozřejmě vztek a nikdy mu ty jeho podvody nezapomenu, ale zároveň si myslím, že se díky svému chování dostal do neřešitelné situace. A protože nevěděl, kudy kam, ukončil to stylově. O sebevraždě samozřejmě nikdo nemluví. Já bych ji ale nevylučovala.
Anežka V. (57), Kroměříž
