Jak přimět mého přítele Jaroslava, aby přestal vyhledávat hřbitovy? Jak mu zabránit v neustálém hledání poničených náhrobků? Prosby nepomohly. Co s tím?
S přítelem Jarouškem jsem žila mnoho let. Byli jsme jako manželé, jen jsme na to neměli papír. Oba jsme za sebou měli v mládí krušná manželství, a tak jsme se dohodli, že podruhé riskovat nebudeme.
Ostatně děti jsem mít nemohla, a Jarouš už jedno dítě měl – syna z prvního vztahu. Víc už prý opravdu nechtěl, jak mi řekl krátce po seznámení, a tak nám ve šťastném životě vlastně nic nebránilo.
Byl to snílek
Dobře jsme si rozuměli, Jarda byl pracovitý chlap, co uměl vydělat peníze, a nebyl žádný škrt. Postavili jsme si spolu domek a chystali se na hezké a pokojné stáří. „V důchodu budeme cestovat,“ sliboval. Pak ale vždy přišel s nějakým dalším nápadem.
Jednou to byla koupě zahrádky, potom zase chtěl pořídit posilovnu a naposled začal toužit po domácí sauně a venkovním bazénku s ledovou vodou. S tímto nápadem jsem naprosto souzněla a podporovala ho v něm.
Jenže Jarouš byl tak trochu bláznivý snílek a většinou dřív, než stihl svůj poslední bohulibý nápad zrealizovat, dostal jiný.
Jeho koníček byl nesnesitelný
Ovšem ten poslední byl naprosto šílený! A mě nenadchl ani v nejmenším! Jarda rád a hodně četl. Někdy mi po večerech dokonce předčítal nahlas a já to milovala. Přitulili jsme se k sobě a já si vychutnávala jeho medový hlas. Jednou mě ale zaskočil informací, o kterou jsem opravdu nestála:
„Víš, Kačko, četl jsem teď takovou knížku o hřbitovech. Samá tajemná místa! Hned v sobotu se na jedno takové pojedeme podívat!
Založím si kroniku tajemných míst…“ líčil mi nadšeně a já si v duchu říkala, zda se nezbláznil a že ho to snad pustí stejně, jako většina ostatních nápadů!
Operu bych přežila
Hned o víkendu jsme ale skutečně vyrazili! Nadšená jsem nebyla, moc se mi nechtělo. Venku byla navíc strašná zima a nevlídně. Vůbec mě nelákala představa brodit se sněhem nebo listím po hřbitově a hledat něco, co vlastně ani nevíme, co je?
Ach jo, proč se ten můj Jaroslav nemůže pro změnu zamilovat třeba do návštěv divadla nebo kina, povzdychla jsem si. I nějakou tu operu bych přežila. Ale tohle? To přece nemůže být normální.
Kamarádky mě nepodpořily
Pravidelný čtvrteční sraz s kamarádkami jsem zasvětila sebelítosti. Bylo mi celkem jedno, že má moje nejbližší kamarádka nevěrného muže a ta druhá zase nemocnou maminku. Viděla jsem jen svůj obrovský problém a dožadovala se nějaké pořádné rady.
Tak pořádné, aby by mi pomohla a Jardu přinutila přestat bláznit! „Ty toho naděláš. Párkrát s ním půjdeš a jeho to přestane bavit. Jako všechno předtím!“ konstatovala trochu znechuceně Petra a já musela uznat, že má pravdu.
Přeháním
Musela jsem si přiznat, že přeháním, a ještě se chovám sobecky! Na usmířenou jsem poručila všem děvčatům skleničku vaječného koňaku a v míru odešla domů. Smířená s osudem! Musím se s tím prostě nějak naučit žít, když nechci svého přítele ztratit. A doufat, že ho to jednoho dne pustí a najde si jinou zálibu.
Uvažovala jsem o rozchodu
Jarouše ale jeho hřbitovní blouznění nepřešlo. Naopak, začalo ho náramně bavit! O víkendech jsme pravidelně vyjížděli do čím dál vzdálenějších lokalit. On fotil a já musela vše řádně zadokumentovat.
Lidé po nás koukali jako po bláznech a já jim dávala v duchu za pravdu. Byla jsem stále nastydlá a čím dál otrávenější.
Začala jsem dokonce uvažovat o rozchodu. „Neblázni, proč bys měla opouštět tak skvělého mužského. Vymysli lest!“ radila opět Petra, ale já jen vrtěla smutně hlavou. Jakoupak lest. Nic mě nenapadalo a ji samozřejmě také ne. Tak co to je, sakra, za radu?
Ten nápad mě nadchl
Cestou ze srazu jsem potkala jinou kamarádku, Moniku. Našich pravidelných srazů se nikdy neúčastnila, protože měla jiné zájmy. Hrála ochotnicky divadlo! Na vysedávání u kafe tudíž neměla čas.
Přesto ale o můj problém projevila zájem, a tak jsem jí vše dopodrobna vypověděla. Trpělivě mě vyslechla a potom mi navrhla něco, co by mě nenapadlo ani ve snu.
Vůbec jsem netušila, že by tak nenápadná ženská mohla mít tak naprosto šílené nápady! Ale měla. „Víš, my teď hrajeme takovou morbidní hru. Část se odehrává na hřbitově. Co kdybychom si na tvého přítele počíhali a trochu ho mezi těmi hroby vystrašili?
V kostýmech, samozřejmě… Pro nás by to byla zábava a pro něho poučení. Hrozba. Noční můra!“
Možná něco tušil
Oči jí svítily a tváře zrůžověly nadšením. Najednou se stala úplně někým jiným! Koukala jsem na ni nevěřícně a potom, ke svému údivu, přikývla. Její nadšení bylo asi nakažlivé, či co! Zbývalo jen vše naplánovat do sebemenších detailů. Muselo se jednat o místní hřbitov a v přijatelnou dobu.
Aby byla tma, ale nikdo nemusel čekat až do pozdní noci. Půlnoc byla tím pravým časem, ale nakonec stačila desátá večer.
Mně připadl nejtěžší úkol, vymyslet důvod, abych Jardu nalákala na místní hřbitov, kde už tolikrát byl a kde už podle něj nebylo nic, co by ještě mohl objevit!
„Ty, Jaroušku, víš, co jsem slyšela? Na zdejším hřbitově objevili nějakou novou hrobku a je otevřená. Co kdybychom se tam šli o víkendu podívat!“ navrhla jsem a on si mě podezíravě změřil. Jako kdyby něco tušil!
Asi ho ale překvapila má nenadálá vstřícnost vůči jeho zálibě. Ale zvědavost mu nedala. V očích mu jen zajiskřilo.
Bylo to děsivé představení
Vyrazili jsme už za světla, jak se nemohl dočkat. A já měla co dělat, abych ho brzdila. Nakonec jsem musela předstírat pád, následně vyvrtnutý kotník, lehkou nevolnost a hrozící mdlobu. Konečně se přiblížila desátá.
Stáli jsme na jakémsi rozcestí a hledali domnělou hrobku. Vtom se ozvaly kroky. Hrozivé a těžké. Potom světlo. A postava. Opravdu vypadala, že se vznáší nad hroby! Kdybych nevěděla, že je to trik, asi bych omdlela strachy. I Jarda byl v šoku.
Popadl mě za ruku a já jasně ucítila, že se zapotácel. V tu chvíli jsem zalitovala, že takto riskuji jeho zdraví.
Co kdyby dostal infarkt? Asi jsem sázela na to, že Jarda byl vždy nebojácný a navíc realista. Potom se ozvalo: „Nerušte mrtvé!“ Odpovědí mi byl jen tichý slib pronesený vedle mě: „Už nikdy nebudu. Na hřbitov už nejdu. Nikdy!“
Na hřbitov už nepáchne!
Ze hřbitova jsme téměř utíkali… A mě stálo velké přemáhání se úlevou nezačít smát. Jarda skutečně naletěl! Až se mi tomu nechtělo věřit. A skutečně dodržel svůj slib a svého podivného koníčka opustil.
Jen díky své lsti jsem se konečně dočkala zájezdu, sauny, a dokonce i nového autíčka. To abychom prý mohli jezdit na hezké výlety! Snad už jej tedy žádný další zcestný nápad nepotká. Snažím se ho prohánět, aby snad zase nezačal mít nějaké roupy!
Kateřina T. (57), Ostrava
