Vždycky jsem bývala racionální žena. Jednou se mi ale v životě stalo něco, co rozumem nedokážu uchopit.

Před několika lety jsem se jedné noci vracela z vesnické zábavy. Na silnici mi zastavilo omšelé auto s ještě podivnějším řidičem. Bylo mi tehdy osmnáct let a s mým budoucím manželem jsme vyrazili na taneční zábavu do jedné vzdálenější vesnice.

Po jejím skončení jsme se vydali na cestu domů. Bylo to téměř osm kilometrů, ale žádný autobus v tu dobu už nejel.

Vyslovil přání

Noc byla teplá, hvězdy skoro žádné. Když jsme ušli asi tři kilometry, padla na nás obrovská únava. Cestu jsme znali dobře, z poloviny vedla lesem. Najednou jsme se ocitli na křižovatce, které se říká „U Pomníku“ a nachází se nedaleko malého vesnického hradu.

Všude panovalo hrobové ticho. Přítel Martin si nahlas povzdechl: „Kéž by teď jelo nějaké auto a vzalo nás alespoň kousek.“ Chytil mě za ruku a pokračovali jsme dál.

Vypadal podivně

Ušli jsme ani ne sto metrů, když tu vedle nás zastavil vůz. Vůbec jsme ho neslyšeli ani neviděli přijíždět. Jako kdyby se vynořil odnikud. Bylo to tmavě modré auto, hodně odřené a otlučené.

Stáhlo se okénko u spolujezdce, od volantu se k nám naklonil neznámý muž a povídá: „Co vy dva? Chcete svézt?“

Nebudil ve mně důvěru

Zatímco Martin horlivě přikývl, já jsem znejistěla. Ten muž se mi už od pohledu nelíbil. Byl hubený, měl kudrnaté vlasy a vousy, na sobě slabý černý svetr s rolákem a něco jako tmavě modré montérky.

Podívala jsem se nervózně na Martina, ale ten už bral za kliku. Sedl si vedle něj a já se posadila dozadu. Martin řekl řidiči jméno vesnice, kam jsme měli namířeno.

Přesnou adresu muži ale neřekl, jen jeden záchytný bod, od kterého jsem věděla, že je to domů už jenom kousek.

Zlověstný smích

Řidič přikývl a sešlápl plynový pedál. Auto se zprudka rozjelo a já si najednou všimla, jak se kolem nás obrovskou rychlostí míhají stromy. Nevím proč, ale po celém těle mi přeběhl nepříjemný mráz. Pak auto zprudka zastavilo.

Muž se k nám otočil, ušklíbl se a řekl: „Tak jste tady. Zbytek dojdete už po svých.“

S Martinem jsme se na sebe podívali a pak jsme mlčky vystoupili z auta. Jakmile jsem za sebou zabouchla dveře, s úlevou jsem si vydechla. Martin ještě poděkoval za svezení. Muž se rozchechtal takovým tím pekelným hlasem a zmizel. Doslova.

Záhada bez odpovědi

Od místa, kde jsme vystoupili, pokračuje silnice asi tři sta metrů rovně. Auto mohlo ujet nejvýš čtyřicet metrů, pak zmizelo a s ním i zvuk motoru. Zůstali jsme s Martinem stát s pusou dokořán.

Od toho zážitku uplynulo více než čtyřicet let, přesto si na něj vzpomenu pokaždé, když projíždím onou křižovatkou. A přemýšlím, co se to tam tehdy v noci vlastně odehrálo.

Alena M. (59), Česká Lípa