Nemohla jsem uvěřit, že horoskopy opravdu fungují, předpovědi mé dcery mě ale přesvědčily. Dnes už naslouchám jejím radám s daleko větším respektem.
Stala jsem se pokusným králíčkem své dcery Marty, která se začala věnovat astrologii. Nevím, co ji to tehdy posedlo. Bylo jí necelých třicet, měla roční dcerku a doma se nejspíš na mateřské nudila.
Zeť byl schopný podnikatel, celkem se mu dařilo, tak se nemusela stresovat, že se jí nedostává peněz. Byla jsem hodná babička.
Vždy ochotná pohlídat, tak si mohla tu a tam dopřát kávu s kamarádkou nebo právě kurz astrologie. Zeť jí tu zábavu dopřál, jen já a manžel jsme se báli, jestli se naše dcera nepomátla.
Nad knihami
Kdykoli jsem si půjčila malou Rozárku v kočárku a vydala se s ní na okruh parkem, tvářila se dcera, že se chystá uklízet, nebo snad dokonce vařit. Když jsem se ale vrátila, seděla nad knihami a malovala nějaká záhadná kolečka. Vůbec jsem tomu nerozuměla.
„Mami, v kolik hodin ses narodila? A táta taky… moc by mi to pomohlo, musím něco vyzkoušet!“ Myslela jsem si o tom své, ale nakonec jsem jí hodinu prozradila.
Dokonce i manželův čas narození jsem věděla, protože tchyně se vždycky smála, že ho přinesla polednice, tak bylo jasné, že se narodil v pravé poledne.
Příští úplněk
Pak Marta začala podle přesného data našeho narození mě i mého muže zkoumat. Zatímco si něco soustředěně malovala, já vykoupala malou, dala jí najíst a pověděla pohádku. Usnula brzy. Vyplížila jsem se z pokojíku a dcera už přešlapovala za dveřmi.
„Mami, nevím to jistě, raději se poradím se svým učitelem, ale vychází mi, že bude mít táta během příštího úplňku velký problém se srdcem. Přijde to rychle!
Uran je nebezpečný, jako blesk z čistého nebe!“ Zasmála jsem se tomu a řekla jí, že nesmí malovat čerta na zeď. Táta nikdy se srdcem nic neměl. Jenže dcera zvedla prst a varovně jím zakývala:
„Všichni máme napadenou oblast smrti.“ Tvářila se opravdu vyděšeně, ale já jsem si o tom myslela své. Vypustila jsem tu neblahou zprávu z hlavy, a už doma o ní nic nevěděla.
Trefa do černého!
Jenže hvězdy nelžou. Dneska už to vím. Tehdy jsem tomu nevěřila, bohužel. Kdybych dceru bývala poslechla, nejspíš by tu náš táta ještě byl. Ten den, přesně den před úplňkem, se necítil po obědě dobře, a dokonce si lehl, což běžně nedělal.
Když se mi zdálo, že už spí moc dlouho, šla jsem ho vzbudit. Vyděsila jsem se, jak byl celý zpocený a těžce dýchal. Volala jsem záchranku, přijeli do deseti minut, ale mému muži už to nepomohlo. Dva dny nato v nemocnici podlehl infarktu.
Od té doby dceři věřím každé slovo. Sleduji s respektem úplňky, a ptám se jí, jestli jsou pro nás nebezpečné, nebo ne. Zatím mě ničím dalším nevyděsila. Ale jednou to přijde, o tom jsem přesvědčena.
Anna (68), Prostějov
