Ten, kdo zaseje vítr, sklidí zuřivou bouři

Total
21
Shares

Pálily se čarodějnice. Dívala jsem se do ohně a přemýšlela o Majce. Byla v telecích letech, a dokonce se zdálo, že se zamilovala.

Pálení čarodějnic se kvapem blížilo. Zrovna jsem oblékala figurínu, která bude trůnit na hranici. Nasadila jsem jí veliký špičatý černý klobouk pošitý blýskavými červenými korálky a oblékla jsem ji do svého starého, potrhaného, černého roláku a dlouhé tmavofialové sukně.

Obula jsem jí rozervané tenisky. Mimoto měla dlouhé vlněné havraní vlasy a dlouhý křivý nos. Výsledek byl dokonalý. Sedly jsme si spolu před barák na lavičku a vyhřívaly se na jarním slunci. A protože mi sem tam už, jak se hezky říká, hrabe, začaly jsme si spolu povídat.

Lépe řečeno, já jsem povídala, čarodějnice s vlasy jak havraní křídla mlčky naslouchala. „To tajemství mě tíží čím dál víc,“ povzdychla jsem si. „Nemám to komu říct. Nikdo se to nesmí dovědět, jinak vypukne peklo.“

Čarodějnice mě pozorovala přísnýma očima z tmavých, pevně přišitých knoflíků. Kdo seje vítr, sklízí bouři – odpověděla mi beze slov. Zavrzala branka, Majka se vracela ze školy, a to byl i konec naší jednostranné konverzace.

Jako hrob

Majka mi dělala starosti. Puberta s ní mydlila víc, než bylo v kraji zvykem. Ale moje máti to předpovídala, říkávala mi: „Jen počkej, až přijde puberta. To budeš koukat, to budeš valit oči! A to bude tvůj trest za to, že sis pořídila holku za svobodna. Za to, že živá duše neví, kdo je její táta. A ona chudinka taky ne.“

Měla pravdu, jenže pravda je nebezpečná jako cyankáli. Jen dva lidé na celém širém světě věděli, kdo je Majčin táta. Oba jsme se zavázali věčným mlčením, protože jsme nechtěli nikomu ubližovat.

Stačí, jak jsme si ublížili sami. A co jsme provedli Majce, která vyrůstala bez táty. A jak by ho chuděra potřebovala! Mohla ho mít – tátu, který by ji učil plavat, lyžovat a na kole, koukal by na ni okouzlenýma očima a na pouti by jí koupil srdce z perníku s nápisem Mojí holčičce. Ale takový už je život. Máme, co nechceme. Chceme, co nemáme.

Desítky lidí do mě hučely, abych proboha prozradila, kdo je Majčin táta. Rodiče, babičky, tetičky, sestřenice, kamarádi, kamarádi kamarádů. Mlčela jsem jako hrob. Mlčela jsem, jak jsem slíbila, jak jsem přísahala. A bývalo mi úzko. Brečela jsem do polštáře, počítala každou korunu a nedoufala ve šťastný konec.

Cože?

Karel byl odmalička můj kamarád, chodili jsme spolu do školky i do školy, nikdy mě nenapadlo, že by mezi námi mohlo být i něco jiného, daleko důvěrnějšího. Byl jako můj brácha. Ale nemyslím si, že je to všechno jenom moje vina.

I on mohl přece něco říct, včas se ozvat, protože pak už bylo pozdě. „Cože? Co?“ vyjekla jsem ohromeně, když mi vtiskl do ruky svatební oznámení. „No budu se ženit,“ pousmál se. Prohlížela jsem si ho, jako bych ho viděla poprvé v životě. Všechno zahodil.

Na všechno zapomněl, na milion úsměvných příhod, co jsme spolu zažili, na ty lotroviny, co jsme tropili na základce… na všechno. Napůl provinile pokrčil rameny: „No tak tys mě nechtěla, tak jsem se musel poohlédnout jinde.“ Žasla jsem: „Jak, nechtěla? Nikdy ses nezeptal, nikdy jsi nic nenaznačil…“

Srub u jezera

Zírali jsme na sebe jako dvě Alenky v říši divů. Dlouho nebyl ani jeden z nás mocen slova. Topili jsme se v rozpacích. V jediné vteřině jsme pochopili vážnost situace. „A já blbec se za tři neděle žením,“ vykoktal. „Máma se chystá péct větrníky. Báby už uklízej v kostele.“

Skončilo to záchvatem smíchu a urychleným nástupem do vlaku, který zrovna přifrčel na nádraží. Odvezl nás do Karlova srubu u jezera, kde jsme strávili následujících několik dnů, nejkrásnějších v mém životě.

Když jsme pak chatu zamkli a klíč schovali do obvyklé skrýše v dutém stromě, měli jsme jasno. Svatba se ruší. Bude z toho pozdvižení, jaké město dlouho nezažilo, ale však ono to pomine. Ve dvou jsme silní jako skála, spolu to vydržíme.

To jsme si ale jen namlouvali. V den svatby se v kostele rozezněly varhany a větrníky poslušně čekaly na slavnostně prostřeném stole na zahradě vilky, kde se konala svatební hostina. Nevěsta byla ve třetím měsíci, ale široké bílé šaty to neprozradily.

Ve chvíli, kdy Karel sbíral odvahu jí sdělit, že se svatba ruší, se mu pochlubila těhotenskou průkazkou. A potkávali jsme se. To na tom bylo to nejhorší. Potkávala jsem tu šťastnou rodinku, Karla a Naďu, kteří za ruku vedli malého, roztomilého Románka.

Kdybych tak uměla střílet, vystřelila bych aspoň do vzduchu, aby lidi konečně pochopili, jaká muka prožívám. Naďa se na mě ještě ke všemu pokaždé dívala s upřímně míněným soucitem. „Musí to být pro tebe těžké, Mirko,“ říkala a položila mi při tom ruku na rameno.

„Být na dceru sama. Kdybys cokoli potřebovala, přijď.“ Potřebovala bych ti dát facku, odpovídala jsem jí v duchu a pak jsem se hned okřikla: Nech toho, vždyť ona to myslí dobře, je to hodná holka. Karel koukal jinam.

Hodná holka

Nevídali jsme se a od toho dne, co jsme si slíbili, že se pravdu nikdo nesmí dovědět, jsme spolu ani nemluvili. Několikrát jsem ho přistihla, jak se na Majku dívá s dojetím a bolestí v očích. Měla jsem nutkání se odstěhovat, bylo by krásné už nikdy je nepotkat, ale neměla jsem kam jít.

Naďa učinila několik pokusů, abychom se staly kamarádkami. Když jsem je drsně odrazila, začala o mně roznášet, že jsem mrzutá, nevrlá a nepřístupná. Byla to vlastně pravda…. Zapálili tu čarodějnici. Špičatý klobouk, rolák i sukni mlsně olizovaly plameny.

Koukala jsem do ohně a přemýšlela o Majce. Bylo jí sedmnáct a podobala se Karlovi: vysoká, tmavovlasá, hnědooká. Dobrovolní hasiči se opíjeli, místo aby hranici bedlivě sledovali. Loni na čarodějnice shořelo od neposedné jiskřičky houští a kus louky, letos hrozilo totéž. Čarodějnice se proměnila v popel.

Přišla máma a její i moje kamarádky, přinesly spoustu vína. Pily jsme, a vydatně, hleděly do plamenů, poslouchaly praskání ohně. „Majka je zamilovaná, ale to asi víš, viď?“ povídá mi máma. Pokrčila jsem rameny. No ano, všimla jsem si, že si něco neustále zapisuje do deníku v růžových deskách. A že jí září oči a skoro každý den přináší kytici pampelišek.

„V jejím věku se zamiluje každý,“ odpověděla jsem, raději otevřela další lahev a zapálila si cigaretu. Neměla jsem tolik pít. Víno je nebezpečné, plave v něm pravda. Jakmile jsem v září ohně spatřila Majku ruku v ruce s Romanem, vrhla jsem se k nim s výkřikem:

„Mazej od ní! Prokristapána! Je to tvoje sestra!“ Miluji šťastné konce, i když vím, že jsou vylhané. Ráda slzím u romantických filmů, které dobře dopadnou – už proto, že můj příběh happy end zoufale postrádá.

Antické drama

Rozpoutalo se antické drama. V jeden okamžik to vypadalo, že někdo skočí do ohně anebo tam někdo někoho strčí. Nikdy jsem nechtěla nikomu ubližovat, a teď se tu najednou sešla celá skupina ublížených.

Karel se nezmohl na slovo. Naďa bojovala o dech a možná že i o život, načež zasípala: „Jak to myslíš, sestra? Co tím chceš sakra říct?“ Roman zvolal: „Tohle byste měla vysvětlit, Mirko!“ Majka zaječela: „Matko, zničilas mi život!“

Šťastné konce

Skok do ohně si naštěstí včas rozmyslela a s pláčem se rozběhla kamsi k lesu. Zjitřené emoce se o poznání uklidnily až během dlouhých měsíců. To už se mnou Majka mluvila, a Naďa mě dokonce sama vyhledala. Seděly jsme nad opuštěným dětským pískovištěm. Šeřilo se a větve stromů se melancholicky kývaly ve větru.

„Víš, co ti řeknu?“ šeptala Naďa. „Přemýšlela jsem o tom. Jsi fakt statečná. Klobouk dolů. Ustoupila jsi, abych já mohla být šťastná.“ Nebylo, co na to říct. Mlčela jsem. „Vlastně bych ti měla poděkovat,“ řekla Naďa, pohladila mě po vlasech, zvedla se a rychlou chůzí mířila domů.

Miroslava (60), Uherskobrodsko

Také se vám může líbit

Tuláček se k ní vrátil

Soužití člověka a zvířete je krásné a někdy hodně dojemné. Jeden bez druhého totiž často nedokážou žít. Paní Květa sedí v křesílku na sluníčku na naší předzahrádce a na klíně si jí hoví Tuláček. On spokojeně přede…
Zobrazit