Takovou zkušeností jsme si asi musely projít, žádná z nás, čtyř kamarádek, na tu noc do smrti nezapomene. Duch nás pořádně vytrestal.
Byl to takový pubertální nápad. Kdo se nikdy nepokusil o vyvolávání duchů? Ani já se svojí partou kamarádek jsme nebyly jiné. I když už je to čtyřicet let starý zážitek, tak vždycky, když si na něj vzpomenu, běhá mi mráz po zádech.
Od toho dne jsem se pro jistotu o nic podobného nepokusila. Není důležité, kterou z nás to tehdy napadlo.
Nudily jsme se
Byly jsme čtyři holky, které rády zkoušely všechno nové. Pamatuji si, že bylo léto, prázdniny před maturitou, a my se šíleně nudily. Když jedna z nás navrhla, abychom zkusily vyvolat nějakého ducha, zdálo se to jako skvělý nápad.
Šlo se k Milušce domů, protože ta měla vše potřebné. Nejprve jsme připravily svíčky a hrneček, který se měl pohybovat po vyvolávací desce. „Koho ale vyvoláme?“ zeptala se Jarka. „Co třeba moji mrtvou pratetu?“ napadlo Ivetu..
Znamení
Udělaly jsme kruh a zapálily svíčky. Uprostřed se nacházela deska a na ní hrneček. Už se stmívalo, takže pokoj osvětlovaly jen svíčky. Několikrát po sobě jsme zopakovaly známou mantru na přivolávání mrtvých: „Duchu, jsi tu?“ Hrneček na desce se ani nehnul.
Jarka byla z nás neodvážnější, tak řekla ostře: „Prateto, dej nám znamení, že tu jsi!“ A několikrát to zopakovala. Nic se nedělo a my byly zklamané. Miluše běžela rozsvítit. Když se pokojem rozlilo světlo, všechny jsme vyjekly. Sklo na balkonových dveřích bylo prasklé.
„Co to je?“ zaječela Míla, „naši mě roztrhnou jako hada!“ Zatímco jsme si prohlížely praskliny, z vedlejšího pokoje se ozvala rána. „Holky, já se bojím,“ špitla jsem.
Chvíli jsme čekaly, a pak se šly podívat…V obýváku byly na koberci popadané rámečky s fotkami a jeden obraz spadl ze stěny.
„Myslím, že jsme pratetu přivolaly,“ pronesla Iveta šeptem, „teto Jarmilko, jsi tu?“ Pronesla a rozhlédla se po pokoji. Vtom se otevřely dvířka staré skříně. Miluše k nim přiskočila, rychle je zavřela a pro jistotu i zamkla.
Bez klíče
Pak se ozval šílený křik z chodby. Byla to Jarka. Vyrazily jsme k ní. Byla zamčená na toaletě a nemohla ven. „Jak můžeš být zamčená, když tam není klíč?“ divila se Míla. Rvaly jsme za dveře a snažily se kamarádku dostat ven.
„Musíme ducha odvolat,“ shodly jsme se a vrátily se zpátky do pokoje. Zatímco jsme ducha snaživě odvolávaly, Jarka se na toaletě modlila a občas zakvílela, ať si pospíšíme.
Už nikdy
Opakovaly jsme to nejméně šestkrát, když Jarka zavřeštěla, že na záchodě praskla žárovka a je tam potmě. Míla někde vyhrabala křížek po babičce a vyvinuly jsme ještě větší úsilí. Teprve po devátém odvolávání klapl zámek a dveře toalety se rozletěly dokořán.
„Už nikdy nebudu vyvolávat duchy, slibuju,“ brečela Jarka, když jsme jí nesly ze záchodu ven. Došlo nám, že vyvolávat duchy jen tak pro zábavu není bezpečné. Díkybohu se nic vážného nestalo, ale žádná z nás na ten zážitek do smrti nezapomene.
Libuše (58), Praha
