Nikdy nezapomenu na svoji dovolenou před pěti lety. Obyčejné sbírání hub se zvrhlo v boj o život.

Před pěti lety jsme byli s kamarády na dovolené na Šumavě. Všichni z party jsme tíhli k lesním toulkám, proto jsme velkou část svého pobytu trávili právě v lese. Zdejší les byl skutečně rozlehlý a rozmanitý.

Jednu jeho část tvořily převážně listnaté stromy. Pak stačilo udělat krok a už jste stáli v lese jehličnatém. Stromy zde rostly velmi hustě. Krásně voněl jehličím a vlhkostí. Denně jsme ušli několik kilometrů.

Soutěž v hledání hub

Pobyt se blížil ke konci. Když jsme se poslední den vydali do lesa, hned na začátku jsme se rozprchli do různých stran. Chtěla jsem ostatní trumfnout a nasbírat co nejvíce hub. Šla jsem tedy pořád za nosem.

Zkoumavě jsem očima pátrala v porostu a hledala houby. Ve svém soustředění jsem došla až na místo, kde se zdálo, že les končí. Stál tu totiž nějaký plot. I tak jsem si řekla, že bych zde mohla něco najít.

Cítila jsem, že nejsem sama

Jak jsem se ale k plotu blížila, pocítila jsem strašnou nechuť jít dál. Sama sobě jsem se divila, co blázním, a přinutila se pokračovat v chůzi. „Nechci přece lézt za ten plot, jen se podívat kolem,“ vysvětlovala jsem sama sobě.

Když už jsem byla asi pět metrů od ohrady, nevydržela jsem to. Najednou se mě zmocnila strašná panika. Cítila jsem, jako bych v lese nebyla sama.

Dýchal mi na záda

Rozběhla jsem se proto z kopce dolů. V tu chvíli jsem pocítila, že mě něco pronásleduje. Ze samého strachu jsem se bála otočit. Ten tvor vydával hrozivý zvuk, z něhož mi běhal mráz po zádech. V polovině kopce mě přece jen přepadla zvědavost.

Ohlédla jsem se, abych viděla, před čím vlastně utíkám. Měla jsem jen pár vteřin na to, abych to zjistila.

Nestvůra jako z pohádky

Běžel za mnou napůl člověk a napůl býk. Takovou postavu jsem vídala jen v pohádkách. Běžela jsem jako o život. Košík jsem během útěku zahodila. Z posledních sil jsem dorazila na začátek lesa. Vysílená a udýchaná jsem padla k zemi a upírala zrak k lesu.

Jen jsem se modlila, aby v něm ta nestvůra zůstala. Zaslechla jsem jen cvakání kopyt. Popsala bych to jako nervózní přešlapování. Nabrala jsem trochu sil a počkala na ostatní. Strach z přímého kontaktu s nestvůrou byl pořád velký.

Byl to strážce lesa?

Když jsme se konečně sešli, hned se na mě všichni sesypali, kde jsem byla. „Nemohli jsme tě vůbec najít. Kam jsi utekla?“ ptali se. Zalhala jsem a tvrdila, že jsem se ztratila. Nikomu z přátel jsem nic neřekla.

Po návratu z dovolené jsem se snažila v knihách najít odpověď na svoji otázku. Našla jsem jen jednu. To, co jsem viděla, byl ochránce lesa. A já jsem ho vyrušila při jeho pochůzkách lesem, proto se mě snažil z lesa vyhnat. Dodnes jsem vděčná, že mě nedohnal. Asi bych to nepřežila.

Sabina N. (50), Tábor