Když si vzpomenu, jak jsem byla lehkomyslná, mám na sebe vztek. Sama jsem se přivedla na mizinu. Začalo to těmi výhodnými nákupy. Všude se o tom psalo, ale já to nevnímala.
Výhodný nákup hrnců s výletem, a dokonce pohoštěním, to se mi zamlouvalo. Kdyby o tom věděla dcera Zuzana, určitě by mi to zakázala. Ale protože žije na druhém konci republiky, nic se k ní nedoneslo a já se nechlubila.
Drahý nákup
„Zajímala by vás tato nabídka na hrnce, které by stály o 50 000 méně než obvykle?“ ptala se dobře upravená dáma a sošný mladík zvedal jeden hrnec po druhém. Opatrně je pak pokládal, jako by byly snad ze skla. K tomu hrála taková líbivá muzika.
Všichni byli samý úsměv. Není problém mi ty úžasné hrnce přivézt až domů. Stačilo podepsat a pak zaplatit. Teď mám v komoře předražené hrnce, které nikdy nepoužiju. Ale to vím až teď, když je viděla dcera. „Mami, šílíš?“ vyjela na mě jako na malou.
Kroutila hlavou a chtěla vědět, co jsem si ještě na takových výhodných akcích pořídila. Vysavač, nahřívací dečku, gramofon, rádio a masážní křeslo. „Kdybych to věděla,“ vzdychla Zuzana. „Proč?“ „Ti lidé byli tak milí a já jim nedokázala říct ne,“ přiznala jsem se.
Výhodná nabídka
Když mi u dveří zazvonila mladší blondýna se starším, uhlazeným pánem, měla jsem být ostražitá, ale nebyla. Pozvala jsem je dál, abychom probrali dodavatele elektřiny. Výhodná nabídka to byla.
Nevnucovali se, jen jsme si hezky popovídali a oni mi spočítali, kolik ušetřím. Všechno zařídili, nikam jsem nemusela chodit.
Když pak přijela Zuzana s dětmi na jarní prázdniny, ani slovem jsem se o tom nezmínila. Vlastně mě to ani nenapadlo. A úplně mi stačilo její rozhořčení nad těmi krámy, které jsem nakoupila za všechny svoje úspory.
Jak pak přišel ten krach, najednou jsem měla platit za elektřinu tolik, že už jsem to nemohla utáhnout.
Je to katastrofa
Nemám takový důchod, abych platila tak šílené peníze. A těch krámů, jak říká Zuzanka, se nemůžu zbavit ani za polovičku ceny. Zahřívací dečku jsem vyzkoušela a ona mi najednou z ničeho nic začala hořet. Tu už neprodám ani za korunu. Ještě že to nevidí nebožtík Ruda, asi by ho to znova kleplo.
Ale kdyby žil, asi bych se nedostala do takových problémů. On byl skutečnou hlavou rodiny. Začala jsem se bát, že přijdu o domeček, který naše rodina už vlastní po generace. Přežil dvě války a já se ho budu muset vzdát, pokud se nestane zázrak. Skončím v nějakém domově důchodců.
Záchrana
Zuzana mi volala. „Mami, snad sis nezměnila toho dodavatele energie?“ ujišťovala se. Musela jsem s pláčem přiznat barvu. Na druhé straně bylo ticho. Pak se ozvalo hluboké vzdychnutí. „Zuzanko, já skončím někde v domově,“ brečela jsem.
„A já v blázinci,“ vzdychla dcera. Pak se vzpamatovala a řekla, že to byl jenom hloupý vtip. A že mě prý založí. Hned mi pošle peníze a až přijede, tak všechno probereme. Jenom už nesmím s těmi penězi být tak lehkomyslná a utrácet je za pitomosti.
Pitomosti, tak to řekla. Ale vždyť já sotva vyjdu, škudlím, kde se dá. A také se učím říkat ne.
Tuhle mi volala nějaká paní s příjemným hlasem, že bych si mohla život zpříjemnit vynikající biolampou za neuvěřitelně výhodnou cenu. „Děkuji, ale nic nepotřebuji,“ odpověděla jsem, jak mě to učila dcera. A hned jsem položila telefon, aby mě nezlomili.
Jana D. (72), Chrudimsko
