Těžko se žije v nejistotě. Ale někdy je ještě horší žít s pravdou a tajemství si nechat pro sebe.
Další společný rodinný oběd. Hanička mi už zase polila sváteční ubrus a snacha se tomu přihlouple usmívá, místo toho, aby mou vnučku naučila, jak se chovat u stolu. Tomáš o něčem vášnivě diskutuje s otcem.
Chtělo by se říct, že jsou tak strašně stejní, ale nejsou. To, že si můj syn Tomáš s mým manželem tak rozumí, je především díky tomu, že se mu otec od malička neuvěřitelně věnoval.
Byl to náš vymodlený syn
S manželem jsme spolu byli už pět let a pořád jsme marně čekali na syna. Lékaři nás ubezpečovali, že jsme oba v pořádku a že až „přestaneme tlačit na pilu“ určitě se dětí dočkáme. Jenže manžel začal být dost protivný a stále na mně hledal nějaké chyby. Pomalu postupně likvidoval moje sebevědomí a ve mně narůstal vztek.
Nechtěla jsem, aby se to stalo
Ve vedlejším domě bydleli manželé v přibližně stejném věku, jako jsme byli my. Měli roztomilou malou holčičku a žena byla znovu těhotná. Dost jsme se spřátelili a vzájemně se navštěvovali.
Jednou, když byl manžel na služební cestě, se u mě zastavil soused sám. Potřeboval si někde popovídat, protože manželka už je před porodem a je prý už trochu „na nervy“. Bohužel nezůstalo jen u povídání.
Hrozně jsem se styděla
Když mi druhý den došlo, co se stalo, nejraději bych se byla propadla hanbou. Věděla jsem, že už se to nikdy opakovat nebude, ale černé svědomí vůči manželovi a sousedce bylo tíživé. Za několik dní šla sousedka do porodnice a já zjistila, že jsem těhotná.
Můj manžel byl nadšený. Mě ale sžíraly pochybnosti – kdo je otcem mého budoucího dítěte… Byla to všechno jen náhoda, nebo syn Tomáš, který se mi narodil, je sousedovo dítě?
Bojovala jsem sama se sebou
Od první chvíle, co jsem přinesla Tomáše domů z porodnice, jsem si pohrávala s myšlenkou, že o svých pochybnostech všem řeknu a podstoupíme testy DNA. Jenže to nešlo. Manžel byl ze syna celý blázen a obětavě se o něj s láskou staral.
Oni byli v klidu
Sousedé jásali nad druhou dcerou a jejich manželství bylo spokojené a šťastné. Jen já stále sledovala syna, do jaké podoby roste. Ze všeho nejvíc byl ale podobný mému otci. Syn vyrostl, sousedé se časem odstěhovali a ztratili jsme na sebe kontakt.
Chci znát pravdu
Tomáš a jeho táta byli nerozlučná dvojka. Tomáš měl otce moc rád a rozuměl si s ním dobře. Mě přesto stále trápila ta nekonečná nejistota. Potřebovala jsem znát pravdu. Za kaž-
dou cenu. Několik let mi trvalo, než se podařilo vše tak, aby se mohly porovnat krevní skupiny manžela a syna. Shoda byla nemožná.
Jak s tím žít?
Vím, že testy otcovství by byly lepší, ale mně toto stačí. Manžel není otec mého syna a já s tou krutou pravdou musím žít dál. Syn už je dospělý a má vlastní rodinu. Nemá smysl mu ničit život pravdou, která nikomu nepomůže. Ale pro mě jsou rodinné sešlosti utrpením.
Eva (64), Znojmo
