Někdy je lepší, když je člověk chudý jako kostelní myš. Mít majetek přináší nejen starosti, ale také nepříjemnosti a smutek. Alespoň u mě to tak bylo.

Moje nejstarší dcera Evička vykládá z auta nákup před naší vilkou. I když si většinu věcí objednávám přes internet a nechávám si je dovážet, využila jsem toho, že jsem mohla jet s dcerou nakupovat.

Zase jednou jsem se projela svým autem a užila si vzácné chvíle, které se svou dcerou můžu strávit. Mám čtyři děti a musím si vážit toho, že ona jediná se mnou ještě komunikuje.

Manželovi se dařilo

Nebudu si ale nalhávat, že je to z lásky. Ovšem dostala ode mne to auto. A čeká ji jednou mnohem víc. Můj muž byl velmi šikovný podnikatel a dařilo se mu. Jeho firma řadu let prosperovala, a navíc získal dost velký majetek v restitucích. Když jsme se kdysi brali, neměli jsme prakticky nic.

Ale postupně jsme nashromáždili slušný majetek. Naše děti tak měly, na co si jen vzpomněly. A díky tomu byly dost rozmazlené a náročné. Neuvědomovali jsme si, že jim tím vlastně děláme medvědí službu. Jenže kdo by nechtěl pro své děti jen to nejlepší.

Odešel zcela nečekaně

Když se naše děti osamostatnily a my s mužem zůstali doma sami, plánovali jsme si, jak si budeme společně užívat. Muž zvolní v práci, budeme cestovat, chodit do divadel… Než se cokoli z toho stačilo uskutečnit, manžel zemřel na infarkt.

Tehdy jsem poprvé proklela naše „bohatství“. Když skončilo dědické řízení, rozhodla jsem se, že dětem svůj majetek rozdělím ještě za svého života. Ať se o něj později nepoperou.

Vůbec to nepochopily

Nenápadně jsem se snažila zjistit, o co by kdo z nich měl zájem. Chtěla jsem být při rozdělování maximálně spravedlivá. Uspořádala jsem naši rodinnou sešlost a tam dětem oznámila svůj úmysl. A pak jim přednesla svůj návrh.

Prvotní nadšení vystřídalo rozhořčení. Strhlo se hotové peklo. Napřed se děti pohádaly mezi sebou. Nikomu se nezdálo jeho budoucí dědictví dostatečně velké. Pak se jejich zloba obrátila proti mně. A největším trnem v oku se jim stala naše krásná vila.

Přestože ji chtěly všechny, nikdo se do ní ale za mého života nastěhovat nechtěl. Přitom by se sem vešly klidně i dvě rodiny. Já bych nebyla sama a ještě bych mohla dobře sloužit jako hlídací babička. O to ale zjevně vůbec nikdo nestál.

Rozešly jsme se ve zlém. Od té doby se mnou děti komunikují velice zřídka.

Jsem sama

Vnoučata prakticky nevidím. V naší vile žiju sama. Bloudím tam prázdnými pokoji „nacpanými“ neuvěřitelnými zbytečnostmi a proklínám majetek, který manžel nashromáždil. Nebýt jeho, užívala bych si lásky svých čtyř dětí a radovala se z vnoučat. Teď jsem osamělá, protivná baba.

Olga D. (61), Domažlice