Tehdy jsme nocovali pod širákem, po půlnoci se zjevil podivný muž v brnění, který si chtěl podat jednoho z nás.

Je tomu už čtyřicet let, co jsme s manželem a partou kamarádů zažili velice podivnou noc poblíž hradu Litice u Žamberka. Tehdy jsme jako mladí rádi cestovali s batohem na zádech po českých krajích a přespávali pod širákem. Náš kamarád Franta to tehdy přehnal s alkoholem, a to býval dotěrný.

Já jsem už chodila s mým mužem Honzou. Když jsme se ten večer dokodrcali k hradu a ustlali si v jeho blízkosti, začal mě Franta obtěžovat. Nakonec z toho vzešla hádka, a kluci se dokonce poprali. Nakonec se nám podařilo opilého kámoše zpacifikovat. Zalezli jsme do spacáků a usnuli.

Hrůzné zjevení

Ze spaní mě probral křik a lomoz. Když jsem vystrčila hlavu ze spacáku, spatřila jsem nad námi stát muže v brnění. V ruce držel meč, skláněl se nad Frantou a cosi na něj křičel. Nerozuměli jsme mu. Franta na něj zíral vytřeštěnýma očima.

Měsíc vykoukl za mrakem a osvítil krajinu. Postava mohutného rytíře zazářila, jako by jeho postava světélkovala. Pak se ten muž v brnění otočil ke mně, dotkl se mých vlasů, otočil se a kráčel razantním krokem pryč. Až se země otřásala.

Zírali jsme za ním v němém úžasu, až zmizel, jako by se rozplynul. Franta z toho úplně vystřízlivěl. Do rána jsme oka nezamhouřili a hned za svítání vyrazili pryč. Dlouho jsme o naší příhodě diskutovali.

Byl to snad nějaký vtipálek, který slyšel naši hádku a chtěl nás vystrašit? Až po několika letech jsem se dozvěděla příběh, který se k tomuto hradu váže. A dodatečně mě polila hrůza.

Divíšek se zděsil

Kdysi narostlo na hradním nádvoří několik třešní. Jejich ovoce nebylo valné, ale venkovští kluci nebyli vybíraví. Chodili do hradu na třešně a dělili se o ně se špačky a kosy. Nejblíže do hradu to měl zvoníkův Divíšek.

Měli chaloupku na boku kopce, na kterém hrad stojí, a před chaloupkou dřevěnou zvoničku. Jednou, když dozrávaly třešně, se rozběhl do hradu, vyšplhal na jeden ze stromů a začal trhat. Když měl kapsu plnou, najednou − jako by z nebe spadl − stál před ním rytíř.

Byl veliké postavy a tvářil se nepřátelsky. Divíškovi prý vstaly hrůzou vlasy jako hřebíky. Seskočil se stromu a upaloval z hradu domů. Když tam pak šel s kamarády, rytíř se neobjevil.

Divíškovi zůstala však vzpomínka na ono zjeveni po celý život v paměti jasná a živá.

Vlasta (59), Chrudim