Byla jsem tak zapálená do jógy, že jsem začala koketovat nejen s meditací, ale také s levitováním a věšteckou křišťálovou koulí.
V dětství se mi zdávalo hodně o babičce, jak jsem u ní v malém domku na vesnici. Seděla jsem na návsi pod vrbou a motala klubíčko. Když byl sen pozitivní, tak přiběhla koťata a já si s nimi hrála. Když byl zlý, tak se mi klubíčko zakutálelo do rybníka, a když jsem ho chtěla vylovit, vynořila se z vody ruka a chytla mě.
To musíme zkusit!
V období dospívání jsem měla typické lítací sny, bývaly příjemné. A pak najednou, když jsem se vdala a narodily se mi děti, sny ustaly. Jako když utne. Spala jsem tvrdě. Nebo jsem je zaspala a ráno si nic nepamatovala.
Pak mě jednou přesvědčila kamarádka Petra, která měla dítě ve stejné třídě, do které chodila naše Kačenka, že budeme chodit na jógu. Docela mě to zaujalo, říkala jsem si, že mi neuškodí zapracovat na své pružnosti a zpevnit si postavu po dvou porodech.
Tak jsme začaly chodit jednou týdně. Manžel ochotně hlídal, a někdy přišla moje matka nebo tchyně. Nejvíce mě bavily meditace na konci cvičení, takové to uvolňování jednotlivých svalů při příjemné meditační hudbě. Po třech měsících jsme se spřátelily s naší cvičitelkou.
Občas jsme s ní zašly na kávičku. Když nám vyprávěla, jak si dává pod postel křišťálovou kouli, aby měla jasnovidné sny, řekly jsme si Petrou, že to musíme zkusit taky. Do týdne jsme koule sehnaly, vzorně je očistily, zbavily negativní energie a naaranžovaly pod postel v místech hlavy.
Kde to jsem?
To, co se mi tu noc zdálo, předčilo moje čekávání. Vnímala jsem, jak ležím v posteli a manžel leží vedle mne. Cítila jsem naprosto zřetelně, jak se od mého těžkého hmotného těla odpoutává moje průsvitné já.
Vznesla jsem se, chvíli levitovala, a pak se moje astrální tělo dalo do pohybu. Vznášelo se pokojem a pak z okna ven. Vnímala jsem pouliční lampy pode mnou, pak se ale moje tělo narovnalo a sneslo se na zem. Ucítila jsem pevnou půdu pod nohama a vykročila tichou ulicí k parku.
Mířila jsem ke kašně, ale nedošla až k ní. Spatřila jsem před sebou bránu a dveře, které se pomalu otevíraly. Škvírou ke mně pronikalo ostré denní světlo. Vešla jsem. A najednou jsem byla v krásné pohádkové zahradě.
Rychle zpátky!
Všude rostly překrásné neznámé květiny, v dáli jsem viděla malebné domky a cestičky z kamínků, které k nim vedly. Kolem mě proplula jakási mlžná bytost a já se jí zeptala, kde to jsem? „To je tvoje budoucnost!“ odpověděla mi ta žena.
„Tak krásná? Všude je tak čisto a nádherně svítí slunce!“ Vydechla jsem. Koukám na oblohu a nemohu uvěřit, že tam jsou slunce dvě! To už se ke mně blížily další bytosti. Byly milé a já se jich na ten podivný úkaz zeptala. „Ale ty nejsi na Zemi, milá zlatá!“ pokyvovaly hlavou.“
Raději se rychle vrať, nebo už nikdy nenajdeš cestu zpátky domů a své děti už neuvidíš!“ Hrozně jsem se lekla, otočila se a běžela zpátky k těm dveřím. Jak jsem je za sebou zabouchla, propadla jsem se do tmavé noci, ze které jsem se probudila ráno ve své posteli. Od té doby už křišťálovou kouli nepokouším.
Líba (57), Praha
