Jednoho dne mi došla trpělivost a rozhodla jsem se oplatit věrolomnost své proradné kolegyni. Nebylo to lehké, ale vrátila jsem jí všechno i s úroky!
Z asloužila si to, falešnice jedna falešná. Nestačilo jí, že mi vyfoukla povýšení, které jsem si zasloužila. Ona mě pomlouvala, kudy chodila. Vymýšlela drby! Ten poslední ale přehnala. Namluvila mému manželovi, že asi někoho mám.
Nebyla to pravda. Ne že bychom byli jako dvě hrdličky, to už dávno ne. Také co by člověk po téměř třiceti letech manželství čekal, ale měli jsme se celkem rádi. O nevěře nemohla být vůbec řeč! Tedy alespoň z té mojí strany.
Málem jí uvěřil
Myslím, že i můj muž na nic takového nemyslel. Byl to takový jezevec, zalezlý pořád doma. U těch svých známek. Netuším, co na nich pořád zkoumal s tou svojí silnou lupou v ruce. Někdy jsem se úplně lekla, když ji měl před okem a vzhlédl na mě ke dveřím.
Oko měl obrovské jako nějaký jednooký leguán. Hrůza!
Já zase sledovala svoje oblíbené seriály a chodila pomáhat dceři s vnučkou. Prostě měli jsme svoje zájmy a byli celkem spokojení. A do toho ta moje proradná kolegyně. Nabulíkovala manželovi samé nesmysly a on jim málem uvěřil.
Stálo mě to hodně sil všechno mu vymluvit. Nakonec jsme se tomu zasmáli, ale já to nemínila tak nechat.
Toužila jsem po malé odvetě
Nestála jsem o nějakou pomstu. Spíš o podobnou medicínu. Prostě jsem chtěla, aby si holka také užila nějakého toho vysvětlování. Ten její byl pěkný pruďas, a tak jsem předpokládala, že jí to tak snadno neprojde, pokud si bude myslet, že mu ženuška zahýbá.
Jenže na nějaké udávání nebo psaní anonymů jsem nebyla. Přišlo mi to příliš teatrální. A zlomyslné. Chtělo to jen nějaké maličkosti, které by mohly něco znamenat… O něčem svědčit, při troše představivosti. První, co mě napadlo, byl pěkný pánský kapesník.
Navoněla jsem ho manželovým svátečním parfémem. Drahým.
Dostal ho kdysi od dcery a od té doby si ho šetřil. Na co, to nevím. Navoněný kapesník jsem podstrčila kolegyni na dno kabelky. Jako že ho tam někdo (její domnělý milenec, samozřejmě) zapomněl. Čekala jsem, co se bude dít, ale nedělo se vůbec nic.
Asi jí ten její nešacoval kabelku. Škoda!
Druhý pokus mi nevyšel
Druhý pokus byl ještě jednodušší. Do kapsy kabátku jsem jí vložila účet z restaurace. Nechala jsem si ho vystavit v době, kdy byla ve fitku. Chodila tam s další kolegyní pravidelně každý týden. Já si mezi tím dala dvě cinzána a dvě kávy, dortíček a chlebíčky. Skoro mě mrzelo, že jsem nedokázala všechno spocívat.
Další den skončil pěkně úhledně složený učet u kolegyně v kapse její bundy. Ani potom se nic nedělo. Nezbývalo než přitvrdit. Na kartičku z ručního papíru jsem napsala vzkaz: „Zítra u kina!“ Ale kam ji dát, aby si toho konečně ten její všiml? Pomohla mi náhoda.
Poslední šance
Po polední pauze přitáhla kolegyně naditou tašku. Prý pospíchá, tak si nakoupila! „Hurá!“ zaradovala jsem se a cedulku vhodila mezi balíčky masa a nějaké té zeleniny. Konečně jsem se dočkala! Cedulka byla objevena! Kolegyně strávila odpoledne vysvětlováním a odvracením rozvodu.
Spojilo nás nebezpečí
Vůbec nechápala, co se děje. Ale já jí to „ čestně“ vysvětlila. Dopřála jsem jí to samé, co ona mě! Byly jsme si kvit. Přestala mě pomlouvat a já na ni už nemusím chystat pasti. Docela jsme se skamarádily. To kvůli nové pracovní posile. Mladé blonďaté kočičce. Dostala jednou takový plat a bojíme se jí obě!
Lucie M. (59), Liberec
