Je vám něco málo přes padesát a váš život náhle začíná od nuly. Dovedete si něco takového představit? Nám se to ale doopravdy stalo.

Sestřenice Zdena vytáhla ze šuplíku další krabici. „Tak tady je několik fotek z dovolené v Bulharsku. Pamatuješ si, jak jsme se tam obě zamilovaly do toho plavčíka?“ Jak bych si nepamatovala.

Ještě dlouho jsme si dopisovali a já měla jeho fotografie vystavené ve svém pokojíčku. A schovávala jsem si je celý život, až donedávna.

Život s rodiči

Celkem dost dlouhou dobu jsme s manželem žili v jednom bytě s jeho rodiči. Nebylo to opravdu ideální, a vlastně se divím, že jsme se tenkrát nerozvedli. Naše manželství ale držel při životě společný sen o vlastním malém baráčku.

Šetřili jsme, jak se dalo, a nakonec si vzali půjčku. Koupili jsme pozemek a začali stavět svépomocí. Těch neuvěřitelných hodin, co jsme tenkrát strávili na stavbě, ta dřina, mozoly, bolavá záda. Ale my byli šťastní a nadšení.

Konečně ve svém

Naše první dítě se už narodilo do našeho domečku. Sice na něm bylo nutné dodělat mnoho věcí, ale bydlet se tam už dalo. Bude to už třicet let. A od té doby jsme si náš dům i zahradu neustále zušlechťovali. Hrozně nás to bavilo.

Letos jsme měli v plánu opravit balkon a terasu. Jenže pak přišel ten nešťastný den, který zamával s naším osudem.

Vzbudili nás sousedé

Když na nás uprostřed noci bouchali sousedé, zpočátku jsme nechápali, co se děje. Rozespalí a jen tak naboso v pyžamech jsme vyběhli z ložnice v prvním patře. Hoří! Náš dům hoří! V panice jsme seběhli po schodišti do haly a ven. To už přijížděli hasiči.

Za naším domem už hořela pěkná část lesa. Foukal silný vítr a oheň se nedařilo uhasit. Koukat se na tu zkázu bylo pro nás zdrcující. Náš dům vyhořel do základů. Nezbylo nám vůbec nic. Neměli jsme ani žádné doklady.

Občanský průkaz, rodný list, řidičák, maturitní vysvědčení, manželův diplom z vysoké. A především fotografie. Vzpomínky na mou babičku, pradědu, rodiče, na mé dětství, na stavbu našeho domu, na dětství našich dětí. Videa jejich prvních krůčků. Minulost jakoby ani neexistovala.

Dobří lidé nám pomohli

Ten hrozný pocit beznaděje nám pomohli zvládnout obětaví sousedé. Darovali nějaké oblečení a boty. Bydlet jsme šli nakonec k synovi a postupně získali i potřené doklady o tom, že ještě žijeme a jsme na světě.

Znovu stavět už nebudeme a nastěhujeme se do malého městského bytu. Několik fotografií postupně získávám od ještě žijících příbuzných a přátel. Ale stejně mám pořád pocit, jako bych se znovu ocitla na startovní čáře. Začínáme s manželem od nuly.

Romana J. (55), Mělnicko