Martina byla moje kamarádka již od mého prvního zaměstnání. Prožily jsme tak spolu kus života, kdy jsme si byly oporou v běžných rodinných starostech. Jak už to ale bývá, i naše cesty se na čas rozešly.

Když jsem skoro před čtyřiceti lety nastoupila do své první firmy, Martina tam už nějaký čas pracovala. Byla na pozici zástupkyně vedoucího.

Jako jediná ze zaměstnanců měla vystudovanou vysokou školu a po odchodu šéfa do důchodu, což proběhlo zhruba po dvou letech, se stala jeho nástupkyní.

Padly jsme si do oka

I když to byla moje nadřízená, hned jsme se spřátelily. Jsme téměř stejně staré, obě jsme tenkrát byly vdané a měly každá dva puberťáky zhruba ve stejném věku.

Ostatní kolegové byli buď muži, nebo příliš mladé i starší ženy, se kterými jsme ani jedna neměly mnoho společného.

Nestaly se z nás velké kamarádky, které spolu tráví čas i po práci a ve svém volném čase, hned, ale po pár letech jsme do takovéhoto bodu dospěly. Rozuměli si spolu i naši muži, i děti.

„To jsem netušil, že s jednou manželkou získám časem jako bonus i druhou,“ utahoval si z nás můj muž.

Jenže po pár letech dostal můj muž pracovní nabídku odjet na pár let do vídeňské pobočky firmy, u které pracoval, a pochopitelně s rodinou.

Kontakty časem utichly

„Taková nabídka se neodmítá!“ líčila jsem Martině, která to sice chápala, ale byla viditelně posmutnělá. Dlouho jsme pak byly s Martinou v kontaktu přes e-mail a občas i nějaký ten telefonát proběhl. Ale časem se naše přátelství vytrácelo.

Poslední zprávy od ní se týkaly jejího manželství, prožívali krizi a ona se mi svěřovala.

Pak najednou nic. Přiznám se, že jsem na ni časem víceméně zapomněla, protože můj život byl najednou od základu jiný. V Rakousku jsem byla na vše sama a snažila jsem se dětem pomáhat, aby zapadly i přes jazykovou bariéru. Naše životy byly najednou zcela odlišné.

Martina se ztratila

Zhruba po osmi letech jsme se vrátili zpátky domů. Já nastoupila do nové firmy, protože v té původní nebylo místo. I když jsme s Martinou byly dohodnuté, že mám vždy dveře otevřené, místo pro mne nebylo. Martina tam už totiž nepracovala. Na její starý telefon se nebylo možné dovolat a na e-maily také nereagovala.

„Netrap se tím, asi to tak má být,“ řekl můj moudrý muž, když viděl, jak marně svoji bývalou kamarádku sháním. Až jednou mi zavolalo neznámé číslo a byla to Martina. „Moc ráda bych tě viděla,“ řekla rovnou. Domluvily jsme si schůzku a já se těšila.

Lekla jsem se jí

Netrpělivě jsem ji vyhlížela a najednou u mého stolu stojí cizí žena a usmívá se na mě. Já ji vůbec nepoznala. To nebyla Martina, jak jsem si ji pamatovala. Čekala jsem hezkou, sympatickou a elegantní ženu ve slušivém moderním oblečením se šik účesem.

Přede mnou ale stála opuchlá, zanedbaná žena v nepadnoucím oblečení. Vypadala jako bezdomovkyně. I její tvář byla nehezká, vrásčitá, nateklá, přerostlé vlasy jí zplihle visely podél obličeje. Lekla jsem se jí. Sedla si ke mně a začala vyprávět.

Nikdo ji nepotřeboval

Tenkrát, když jsme si spolu naposledy psaly, její manželství procházelo těžkou krizí. Manžel si našel mladší ženu a s ní se rozvedl. Podařilo se mu ji i vyštípat z domu, který bohužel byl jeho. Dal jí sice nějaké peníze, ale na pořízení bytu to bylo málo. Synové s ní do podnájmu jít nechtěli a zůstali s tátou a jeho novou partnerkou.

Už byli oba velcí a sami se už rozhodovali. Občas ji navštívili, zavolali jí, ale moc zájmu nejevili. Začala tedy ze zoufalství pít. Nakonec chodila opilá i do práce, takže ji vyrazili.

Nějakou dobu žila z úspor, i její rodiče se jí snažili pomáhat, ale před dvěma lety zemřeli a Martina zůstala na všechno úplně sama.

Skončila v garsonce

Po rodičích naštěstí zdědila nějaké peníze a z těch a z příjmu z občasných brigád teď žije. Bydlí v malinké garsonce, kterou jí ze soucitu pronajal za symbolické nájemné syn dlouholetých známých jejích rodičů.

Ale je to prý jen dočasné, než jeho syn dostuduje a nastěhuje se tam. Martina se mi dušovala, že už má pití pod kontrolou. Absolvovala i léčbu.

Upnula se na mě

„Nic po tobě nechci, neboj, chtěla jsem si jen připomenout staré dobré časy,“ dušovala se. A tak jsme opět navázaly, kde jsme před pár lety skončily. Jenže to není dobré. Naše životy jsou už jinde a ani můj muž ji už nevidí rád.

Martina se na mne totiž upnula a prakticky denně mi buď volá, nebo na mě někde číhá.

Nedá mi pokoj

Klidně i před naším domem. Neustále mi děkuje, jak jsem jí pomohla, jak jen kvůli mně má chuť dál žít a něco se sebou zase dělat. Prostě se na mě nalepila a zdá se, že svoji závislost přenesla z alkoholu na mě.

Nechci jí ublížit, ale i manžel mi řekl, že jí má plné zuby, když ji potkává před naším domem, jak na mě čeká.

Jarmila Z. (59), Hradec Králové