Ráda se procházím neznámými místy. Jednou jsem narazila na podivný dům na samotě.

Před deseti lety jsme byli s přítelem na dovolené na jihu Itálie. Protože nerada trávím celé dny jenom na pláži, toulala jsem se i po okolí. Ten den, kdy se mi stala ona podivná věc, jsem se vydala na procházku sama.

Stará budova

Obloha se zrovna zatáhla, což mi vyhovovalo, protože na chůzi nebylo takové horko. Kráčelo se mi dobře a dostala jsem se poměrně daleko od městečka, kde jsme měli ubytování. Kolem silnice byly jen skály a tu a tam keřovité stromy. Zlákala mě jedna pěšina, která mířila doprostřed jakéhosi lesíka.

Zavedla mě ke staré, opuštěné budově. Chvíli jsem tam postála. Když jsem se chtěla otočit a vrátit se zpátky, zaslechla jsem slabý hlas. Nebylo mi hned jasné, jestli patří dítěti, ženě nebo zda to není kočka. Nastražila jsem uši.

Hlasů přibývalo

Hlas se ozval znovu a blíž. „Pomoz mi, prosím, já chci k mamince.“ Marně jsem se rozhlížela kolem. Propátrala jsem celou rozbořenou budovu i její okolí, ale nikoho jsem nenašla. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval hlas znovu – a nebyl sám!

Mluvily ke mně nejméně tři děti! Vyprávěly mi, že mají strach a že by chtěly tatínka a maminku. Točila jsem se kolem své vlastní osy a nevěděla, odkud ty hlásky přicházejí. Zeptala jsem se jich, kde se tu vzaly. Odpovědí mi ale byly jen další plačtivé prosby.

Jako v mrákotách

Byla jsem jako uhranutá. Stála jsem na tom místě jako přikovaná a nedokázala odejít. Jen jsem si stále dokola v duchu říkala, jak to, že jim rozumím… Obestřel mě chlad a uvědomila jsem si, že mě mrazí tělo. Pocit zvláštního chladu, až jsem se otřásla.

Dětských hlasů přibývalo. Pomalu jsem chápala, že se nejedná o přirozený jev. Že to nejsou živé bytosti.

Cítila jsem strašnou lítost, že jim nemůžu nějak pomoci, ale zároveň mi došlo, že se jim něco přihodilo už v dávné minulosti. Hlasy nakonec ustaly a rozhostilo se zase hrobové ticho. Uvědomila jsem si, že tu neslyším zpívat ptáky ani bručet mouchy. Ještě chvíli jsem tam stála, a pak jsem se vydala zpátky.

Vrátili jsme se tam

Kráčela jsem jako ve snu. Měla jsem těch dětí plnou hlavu. S tím zážitkem jsem se svěřila příteli. Vzbudilo to u něho větší zájem, než jsem čekala. Chtěl, abychom se do domu spolu vrátili. Souhlasila jsem. Ovšem nazítří, když jsme se do toho stavení vrátili, se nic nestalo.

Ubohé dětské duše

Večer jsme se pak dali v hospůdce do řeči s místními lidmi. Dozvěděli jsme se, že pobořený dům býval dětský sirotčinec a odehrávaly se tam prý strašné věci. Nebyla jsem první, kdo tam slyšel dětské hlasy a nářek.

S přítelem jsme se zastavili u zbořené budovy ještě při našem odjezdu. V jeden okamžik se mi zdálo, že jsem zaslechla dětské zakňourání. Podívala jsem se na přítele a viděla, že on to uslyšel také. Pak už bylo ticho.

Vendula B. (56), Chrudim