Můj manžel Standa byl pracovně často pryč a já zůstávala s dětmi sama. Nevadilo mi to, měla jsem pořád co dělat , zvlášť když jsem pak po mateřské nastoupila do práce i já.

Na rodičovské dovolené jsem byla osm let, máme tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Standa měl dobrou práci, v pohodě nás všechny uživil, jeho profese ale vyžadovala časté cesty do zahraničí.

Nejdřív mi bývalo dost smutno, ale jak děti přibývaly, neměla jsem na nějaké velké stýskání moc času a postupně jsem si na to zvykla a naučila se s tím žít.

Osaměla jsem

Standu jeho práce bavila a jeho výdělky byly vždy nadstandardní, takže jsme nouzí netrpěli a každý rok nás všechny bral k moři. Na dovolených a o Vánocích jsme si vynahrazovali jeho časté nepřítomnosti a byli jsme opravdu spokojení.

Tento život najednou rychle utekl, postupně všechny naše děti dospěly, odstěhovaly se a založily vlastní rodiny.

Standa stále pracoval, práce pro něj byla koníčkem, já jsem chodila do práce, ale když byl pracovně pryč, bez dětí mi doma najednou začalo být hodně smutno, i když mě občas děti občas navštěvovaly.

Ale bydlely všechny dost daleko a měly už své vlastní starosti, nechtěla jsem je nutit, aby mi dělaly pořád společnost.

Báječný dárek

Ale děti na mně asi poznaly, že mě samota trápí, a tak mi jednou k Vánocům daly štěňátko. Zamilovala jsem se do něj. Pojmenovala jsem ho Beny a hned jsme se skamarádili.

Standa nejdřív bručel, že živé dárky se nemají dávat, což je pravda, ale pro mě to byl dárek nejlepší.

Byl bystrý, poslušný, stal se z něj můj nejlepší kamarád, který mi vyplnil mé osamělé dny. Manžel, ještě než zase odjel za prací, musel nakonec uznat, že to byl výborný nápad. Jako bych s Benym znovu ožila. Od té doby jsem s Benym trávila veškerý volný čas.

Ráno jsme vstávala dřív, šla s ním ven, pak do práce a po ní hned zase na procházku a večer to samé.

Beny byl skoro jako moje další dítě. Venku na zahradě měl svou boudu, ale měl taky pelíšek v domě, a když manžel nebyl doma, spával se mnou i v posteli. Povedlo se mu dokonale vyplnit mé původně osamělé dny radostí, řádem a klidem..

Nešťastný den

Jednou jsme šli na obvyklou ranní procházku po městě. Stačila chvilka nepozornosti a Beny se mi najednou vytrhl i s vodítkem z ruky. Než jsem stačila nějak zareagovat, uslyšela jsem kvílení brzd a pak už jsem jen Benyho viděla ležet pod koly auta.

Beny byl na místě mrtvý. Jeho ztráta mě hrozně zasáhla.

Několik dní jsem probrečela, dával jsem si vinu za to, že jsem ho neudržela, bylo mi hrozně, myslela jsem že mi pukne srdce. Až po týdnu jsem byla schopná to zavolat dětem i manželovi.

Nejstarší dcera okamžitě přijela a pomohla mi z domu odklidit vše, co mi Benyho připomínalo. Říkala, že to tak bude lepší, že mi to pomůže vyrovnat se s jeho smrtí.

Moc to ale nepomohlo, stejně jsem ho pořád všude viděla, jak radostně vrtí ocáskem a těší se, až ho vezmu na procházku… Domluvila jsem se s dětmi, že Benymu uděláme na zahradě pod velkým smrkem památníček.

Upravila jsem ho jako hrobeček, a když děti odjely, prohlížela jsem si Benyho fotografie a slzy mi kanuly z očí.

Nečekané překvapení

Zase mi nastaly dny plné samoty, ještě že jsem aspoň chodila do práce, tam jsem na nějaké velké stýskání neměla moc času. Jen jsem počítala dny, kdy se Standa vrátí domů, že budeme aspoň pár dní spolu a třeba se mi podaří konečně zapomenout. V hloubi srdce jsem ale cítila, že nezapomenu nikdy.

Na Standu jsem se ale moc těšila. Ty dva týdny se mi ale strašně pomalu vlekly. Konečně ale přišel den Standova návratu.

Přijel trochu později a zazvonil, i když má samozřejmě klíče, ale myslela jsem si, že má asi plné ruce zavazadel, a tak jsem mu běžela otevřít. V rukou držet štěňátko!

Vypadalo skoro stejně jako Beny, když jsem ho tenkrát dostala. Byla jsem v šoku, něco takového jsem nečekala. Ale zdráhala jsem se štěňátko přijmout, nevěřila jsem, že by mi mohlo zacelit tu díru v srdci, co mi po Benyho odchodu zůstala.

Až po chvíli jsem si ho třesoucíma se rukama od manžela vzala. A stačil zase ten jediný pohled do těch důvěřivých psích očí, a bylo mi jasné, že si ho nechám.

A když si za mnou pak večer pejsek vlezl pod deku, pochopila jsem, že mi může pomoci překonat smutek po Benym.

Nikdy nezapomenu

Pejskovi jsem dala jméno Fido. Velice brzy jsme se sblížili a než Standa zase odjel za prací, byli z nás kamarádi. Standa mi svým nečekaným dárkem pomohli překonat ten největší smutek.

I když je Fido svému předchůdci Benovi vzhledově podobný, povahově je přece jen jiný, ale to je jen dobře, nechtěla bych nějakou kopii originálu.

A jsem ráda, že jsme měla nějaký čas na to, abych Benyho oplakala a smířila se s jeho odchodem. Teď je tu ale Fido, můj nový parťák do nepohody, a ten si zaslouží veškerou mou pozornost.

Není to jen záplata na ztrátu mého prvního psa, ale další psí kamarád, který by měl dostat šanci. A dal ji i mému životu.

Alena (60), střední Čechy