Kde jen jsou ty krásné časy, kdy jsem byla bezstarostná? Jako třeba tehdy na konci roku, když jsem jela za Kamilem do Bezcestí…

Neptejte se, kolik je to let, do tolika ani neumím počítat. Byla jsem bezstarostná – ano, tak dávno to je. Autobus, dnes je mi divné, že zajížděl do takové pustiny, mě vyplivl ve stanici Bezcestí.

Příhodný název pro samotu. Větve stromů tížil sníh, nebe bylo ocelově šedé a jakoby nedopatřením na něm už visel slabě oranžový měsíc. Bylo mi málem devatenáct.

Rozhlédla jsem se kolem, jako by mi tu už všechno patřilo, zasněžený svah, chaloupky se střechami pokrytými sněhem, autobusová zastávka i měsíc.

Dnes mě Kamil požádá o ruku. Nevadí, že jsem, jak rozčileně podotýká moje máma, nesmyslně mladá. Tohle je láska. Odhodlaně se pouštím závějemi do svahu.

Máme novinku

V batohu mi chrastí dvě lahve vína Cechovní pohár. Táhnu i dvě konzervy tresčích jater, dvě konzervy lančmítu, třicet deka šunky a tři veky. Plahočím se ke Kamilově chatě, podřimující pod hromadou sněhu. Okýnka svítí, všichni tam už jsou.

Vpadám dovnitř, vítá mě jásot, patřící naditému ruksaku. Odebírají mi ho, kontrolují obsah a podrobují kritice. „Tak málo?“ slyším zklamaný hlas. „Prima, další veky,“ raduje se jiný. Holky uhánějí dělat chlebíčky.

Hrnu se ke Kamilovi, který stojí u krbu s kytarou zavěšenou na rameni. Zaťuká sklenkou o sklenku, aby si zjednal pozornost, a volá: „Přátelé, máme pro vás novinku. Jana a já jsme se dohodli, že se vezmeme.“ Potlesk.

Z kuchyňky teď přichází i Lada v těch svých pletených minišatech a střevíčcích na nekonečně vysokém podpatku. Afektovaně pohupuje náušnicemi a říká: „Fakticky, jo? A víte to určitě?“ Nejradši bych jí dala facku. Hodiny ukazují osmnáct třicet. Přivítáme nový rok.

Ta moje láska

Když jsem se ráno vzbudila, uvnitř panoval skoro stejný mráz jako venku. Rozběhla jsem se do chodby pro polínka do krbu, našla jsem tam ale Ladu s Kamilem. Vášnivě se líbali. Strhla jsem z věšáku zimní bundu, nasoukala se do popruhů batohu. Zasnoubení trvalo sotva pár hodin.

Pro slzy jsem neviděla na cestu. „Nový rok přináší nové příležitosti,“ ještě za mnou drze volala Lada. Když jsem sbíhala dolů, všimla jsem si stařenky a stařečka u sousední chalupy. Šli na ranní procházku, drželi se za ruce. Dojemné. A ta moje láska nevydržela ani přes silvestrovskou půlnoc.

Jana (57), Přerov