Ta ženská mě vysávala. Pořád si jen stěžuje. Už jsem z ní byla strašně unavená. Nezbylo mi nic jiného, než jí přihrát jinou oběť.

Měla jsem prostě pech! Seděly jsme v kanceláři jen my dvě. Ona starší než já, a to jak věkem, tak i služebně. Od začátku jsem měla z kolegyně rozporuplné pocity. Nikdy se neusmála, nikdy nezažertovala.

Tvářila se nepřístupně, nicméně měla povinnost mne zaučit, a to dělala skvěle. Velmi rychle jsem se do své práce vpravila a brzy byla schopná fungovat samostatně. Jenže čím déle jsem s ní sdílela kancelář, tím více jsem se cítila unavená.

Jak ji setřást?

Bylo pro mě náročné snášet celý den její negativní, nenávistnou povahu. Když promluví, tak jen kriticky, ublíženě, naštvaně. Přitom si povídat chce, ukecaná je až příliš, ale padají z ní jenom samé stížnosti. Stěžuje si na manžela, na děti, na rodiče, na sousedy, na prodavačky.

Vlastně na kohokoli, kdo je v její blízkosti a nebo s ní přijde do kontaktu. Věřím tomu, že si doma stěžuje i na mě. Začala jsem z ní mít žaludeční neurózu. Mám ráda legraci a lidi. Taky mě občas něco naštve a postěžuju si, ale nemám to jako životní náplň.

Všichni jsou špatní, jen ona je ta správná, kterou ale nikdo nechápe. Manžel s ní nekomunikuje, doma jen sedí u televize a nemluví. Já se mu nedivím, už ho přestalo bavit dělat vrbu pro její věčně nespokojené litanie.

Dětem mluví do výběru partnerů a pak si stěžuje, že s ní nechtějí probírat, co je v jejich životech nového. V práci jde na oběd a vrátí se naštvaná, že jídlo nestálo za nic.

Nejhorší je, že má potřebu všechna svá negativa s někým sdílet, a jelikož jsme byly v kanceláři jen my dvě, sdílela je se mnou.

A nestačilo jí, že jenom kývám, ona vyžadovala mou účast, uznání, jak je dobrá a všichni ostatní zlí. Několikrát jsem se ji snažila navést na pozitivnější notu, jednou jsem jí dokonce na rovinu řekla, že ze mě svým neustálým nadáváním vysává energii.

Dělá si to sama

Chvíli se držela zpátky a pak to začalo nanovo. Zkoušela jsem u nadřízeného, jestli by ji nepřesunul do jiné kanceláře, ale tam už ji znali. A pak mi nahrál osud.

Nastoupila k nám mladá dívka a přesně v tu dobu onemocněla dlouhodobě kolegyně z vedlejší kanceláře.

Chopila jsem se příležitosti. Nedalo mi mnoho práce přesvědčit šéfa, že se nastěhuju zatím na místo nemocné kolegyně, a novou pracovnici posadíme do kanceláře k mé kolegyni, která ji zaučí stejně skvěle, jako mě.

Židle v příjemném kolektivu mi už zůstala, jen naší nové kolegyni úsměv v jedné místnosti se zkyslou Milunou poněkud zamrzl. Myslím, že přemýšlí, jak by se k nám také přestěhovala.

Lucie (53), Pardubice