Dlouho jsem byla po smrti manžela sama, zejména Vánoce byly smutné. Až se jednoho dne splnilo Leniččino přání. Ježíšek přinesl nového tátu.
Manžel přišel tragicky o život. Leničce byly čtyři a měla ho zafixovaného v paměti v kostkované košili. Od té doby rok co rok malovala Ježíškovi jediné přání „tátu“. Ten rok už byla školačka a cestou ze školy okukovala ve zverimexu králíčky.
Toho, co se jí líbil nejvíc, jsem koupila a na Štědrý večer čekal v kleci u sousedů. V lednu mi končila tříměsíční zkušební doba a podmínku pro práci jsem ještě neměla splněnou. Řidičák! V jednom podniku hledali někoho do distribuce. Byl tu ale háček. Musím začít jezdit.
Trémistka
Den proběhl v pohodě. Popřály jsme si šťastné Vánoce a obtěžkány taškami se rozutekly domů. Kromě mě – já jsem podupávala před autoškolou. „Dýchej zhluboka,“ opakovala jsem si, ale to už přede mnou zabrzdila škodovka.
„Tak startujeme, paní,“ napovídal mi instruktor. Motor mi naskočil až napotřetí a poskočila jsem dopředu. Instruktor to nekomentoval. Konečně jsme vyrazili. Jeho výraz duchovního mi byl oporou.
„Ještě jeden okruh,“ otočil se ke mně, „a popřeji vám krásné svátky.“ Vtom se přímo proti nám vyřítily dvě rozzářené koule. Ucítila jsem prudké trhnutí volantem, a pak všechno zhaslo.
Klepala jsem se, po tvářích se mi kutálely slzy a kabelka i tašky s nákupem byly rozsypané po celém autě.
Blbec v protisměru
Instruktor mě uklidňoval. „Ten blbec jel v protisměru. Předjížděl a já vám pomohl se mu vyhnout.“ Sesbírali jsme věci z podlahy vozu, usedla jsem za volant a pohled mi sklouzl na hodinky.
„Ježíši, v pět jsem měla být v družině!“ Instruktor si se mnou vyměnil místo a vyrazili jsme. Lenička přešlapovala s vychovatelkou v šatně.
„To byl tedy den,“ oddychla jsem si, když dcera večer usnula. Skládala jsem její oblečení a na zem vypadla obálka. Otevřela jsem ji. Stál tam namalovaný zelený smrček a vedle něj opět ta prokletá mužská postava v kostkované košili. A pod ní velkými písmeny: Ježíšku, přeji si tátu!
Radost jsme nezkazili
Ráno jsme ozdobily stromek, už se šeřilo, když v tom se rozezněl zvonek. Ve dveřích stál můj instruktor z autoškoly. Pod rozepnutou bundou mu vykukovala kostkovaná košile. „Pod sedadlem jsem našel vaši občanku.“
Viděla jsem, jak se Leničce rozzářily oči. To je ON! Začala radostně skákat, tleskat a křičet: „Děkuju, Ježíšku, děkuju! Skočila instruktorovi kolem krku. „Jmenuji se Vojta a učím maminku řídit auto,“ zachoval klid.
„Hurá! To nás odvezeš k babičce.“ Tu radost jsme jí nemohli zkazit. „Můžete chvíli zůstat?“ zašeptala jsem, „já to dceři pak vysvětlím.“ – Instruktor nasál vůni smaženého kapra a kývl. Po večeři ho dcera vedla ke stromečku.
Králíček ji také potěšil, ale „tátovi“ se nevyrovnal. V lednu jsem díky Vojtovi složila v autoškole zkoušky. Vojta u nás časem zůstal a příští rok budeme spolu krásných dvacet let.
Jana (51), Děčín
