Otec byl alkoholik a matka mu to nedokázala odpustit. Když na Štědrý den otec zemřel, myslely jsme si, že je našemu trápení konec.

Táta nebyl zlý. Staral se o nás o všechny, jak jen mohl. Akorát se nedokázal vzdát skleničky něčeho ostřejšího. Léčbu odmítal, jednodušší pro něj byl zjevně rozvod. Jakmile to šlo, odstěhovala jsem se.

Nechtěla jsem v tom dusnu bydlet déle, než bylo nezbytně nutné. Já osobně otci odpustila. Neměla jsem v plánu se k němu otáčet zády. Pak ale přišlo období, kdy začal mluvit o tom, jak si přeje zemřít.

Podivné řeči

Tehdy jsem se mu snažila vysvětlit, že by se svým alkoholismem měl něco dělat. „Jdi se, tati, léčit a máma tě vezme zpátky. Má tě stále ráda, ale tvoje pití už nehodlá snášet,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Jenže s ním to nehnulo a vedl své podivné řeči dál.

Dokonce tvrdil, že jeho mrtvý bratr s matkou už na něho čekají. Týden před druhými Vánoci po rozvodu mi řekl, že na Štědrý den zemře. Dal mi pár posledních rad do života a čekal na smrt. Matka z toho byla na nervy, že něco takového vykládá. Nikdo nečekal, že se jeho proroctví vyplní.

Na večeři nepřišel

Štědrý večer jsme měli jako rodina s notnou dávkou přetvářky trávit společně. Když už měl táta dvě hodiny zpoždění, začala jsem být nervózní. Ten večer ho našli v autě, kde se udusil vlastními zvratky.

Já jsem se z toho sesypala. „Jak to jen mohl vědět? Nebo to udělal schválně? Chtěl nám něco dokázat?“ chrlila jsem na matku. Ta, i přes to, že mu nikdy jeho alkoholismus neodpustila, jeho ztrátou trpěla.

Kladla na sebe vinu

Nesnažila se skrývat smutek. Zcela ji to rozhodilo. Kladla si částečně vinu za to, že táta zemřel. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, že za to nenese zodpovědnost. Pár týdnů po otcově odchodu se mi matka svěřila.

„Táta za mnou pořád chodí. Dává mi najevo svoji přítomnost. Cítím ho a mám strach,“ řekla s pláčem. Já to připisovala jejím emocím. Tvrdila jsem jí, že je to jen sugesce. To, že to tak není, jsem zjistila jednoho dne, když jsem u ní přespala.

Matka najednou začala křičet ze spaní: „Nech mě už! Jdi pryč!“ Běžela jsem za ní.

Najde nakonec vysvobození?

Ležela na posteli s otevřenýma očima. Nemohla se pohnout. Dokázala jen křičet. Když jsem s ní začala lomcovat, cítila jsem, že je studená jako led. Jako by byla mrtvá. Trvalo dlouho, než jsem ji z toho transu dostala. Nemohla se pořádně zahřát.

Nohy měla jako po obrně. „Mami, to přece není normální. Děsí mě to,“ plakala jsem.

Matka se mě snažila konejšit. Ale moc se jí to nedařilo. Domnívala se, že otec se jí snaží mstít za to, že mu za života neodpustila jeho alkoholismus. „Hodně mi ublížil. Bude trvat, než mu odpustím. Do té doby budu muset trpět jeho příchody,“ sdělila mi. Bojím se, aby už pak nebylo pozdě.

Zuzana S. (40), Znojmo