Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, a to se mi opravdu povedlo. Syn a dvě dcery už mají také početnější rodinky, takže, když se sejdeme, je to docela hukot.

Nerada bych, aby to vypadalo, že se chlubím, ale já jsem opravdu na své děti i vnoučata moc hrdá. Manžel o mně tvrdí, že bych se kvůli nim rozdala, ale oni moji lásku oplácejí stejnou mincí.

Hravé děti

Naše rodinné oslavy jsou skutečně nezapomenutelné. Napřed hrávaly pro probavení všech divadlo moje děti, teď pomalu předávají štafetu zase svým dětem.

Co z nich vyroste?

Vnučka Zuzanka má určitě komediální talent a jednou z ní bude herečka. Co ta se navymýšlí příběhů, do který zatahuje i Pavlíka s Mirkem. To jsou děti mého syna Karla. Lucie a Olga mají po dvou dětech.

Lucie má dva kluky, Iva a Jana, Olinka zase dvě povedené holčičky, Kláru a Elišku.

Ano, jsem sedminásobná babička. Děda je z tolika dětí někdy docela na větvi. Když začnou všechny dohromady křičet přes sebe, stěžuje si, že určitě přijde o sluch. Ale já vím, že je má stejně rád jako já. Ale někdy je toho dost, a tak nahlas zauvažuje:

„Co z nich vyroste? Vždyť jsou to háďata. Jeden jako druhý!“

Drží se

Ale je to radost, tak jaképak úvahy. Z těch dětí vyrostou pořádní dospělí lidé. Vždyť už teď mají našlápnuto. Samozřejmě že mají ty moderní vymoženosti, bez kterých by byly mezi vrstevníky naprosto nemožné. Mobilní telefony, něco takového dřív nebývalo.

Ale nepřehánějí to. Ivo dokonce ta střeštěná divadelní vystoupení natáčí na mobil a dělá takové malé filmy, prý jednou bude kameraman, nebo dokonce režisér. Držím mu palce. Ostatně všem držím palce, aby jim životy vyšly podle jejich snů a plánů. Ono se toho ještě mnoho může změnit, známe to sami, přece.

Perníkové medaile si zaslouží

Děda pro děti přes všechny řeči pořádá olympiády. Prý se sportem nikomu nezkrátí žíly. Je v něm něco z jeho skautského táty. A děti tyhle závody milují. Je úplně jedno, že ti nejmladší mají podmínky upravené, aby měly vyrovnané šance na medaile. Ty peču já.

Z perníku. Víte, že jim dlouho nevydrží? Vždycky se dušují, že si nějakou nechají na památku, ale pak se do nich s chutí pustí.

Můj návrh se jim nelíbil

Nápad, že bych ty medaile udělala z vizovického těsta, ale všechny děti okamžitě zavrhly. „To se přece nedá jíst,“ protestoval Ivo. „Nedá, ale zase ti vydrží napořád,“ doporučovala jsem jim. „Ne! Ne! Ne!“ protestovaly děti. Vypukla malá revoluce, kterou hned přetvořily do komediál-

ní scénky.

Šaškovaly a smály se, až rozesmály úplně všechny. Takovou atmosféru prostě miluji. S manželem teď prožíváme díky vnoučatům snad ta nejkrásnější léta našeho života. Jsem moc ráda, že mám tak velkou rodinu.

Největší radost

Naštěstí všichni žijeme v jednom městě a můžeme se potkávat, takže i když náš domek není moc velký, na ty společné chvíle, kdy jsme všichni pohromadě, bohatě stačí.

Na zahrádce za domem si hrávaly naše děti a teď někdy přiběhnou jejich děti, jen aby se pohoupaly na houpačce jejich rodičů.

Manžel si občas stěžuje že náš dům je takový průchoďák, ale on to přece tak nemyslí. Spíš jenom hudrá, když ho někdo vyruší z pravidelného odpoledního šlofíka. Uznává, že ty děti jsou naše největší radost.

Simona CH. (63), Blansko