Rande jako vystřižené z noční můry měli na svědomí dva bratři. Podobní si jako vejce vejci. Naštěstí jsem si vybrala toho pravého!
Byla to už pátá schůzka od našeho prvního setkání. A každá z těch schůzek byla jednoduše perfektní. Karel byl zábavný společník, kterého bych mohla poslouchat dlouhé hodiny. Měla jsem pocit, že se známe odjakživa, a přitom to byl sotva měsíc.
I když venku mrzlo, až praštělo, nemohla jsem se naší dnešní procházky dočkat. Jakmile zazvonil zvonek, běžela jsem jako splašená Karlovi otevřít. Přitom jsem cestou málem zakopla o našeho jezevčíka Bobeše.
Hezčí než jindy?
Ten je snad ještě hezčí, než kdy jindy, prolétlo mi hlavou, když jsem otevřela dveře. Ihned jsem se začala hloupě culit, na rozdíl od Bobeše, který se rozštěkal na našeho hosta, jako by ho snad viděl poprvé. Přitom ještě před týdnem byli nejlepší přátelé. „Vůbec nevím, co to do něj vjelo,“ kroutila jsem hlavou.
Nechápala jsem, co mu přelítlo přes nos, Karla má přece rád. Toho kluka musí mít každý rád! Už za chvíli jsem o tom ale začala pochybovat. Něco bylo strašně špatně. Celá naše procházka měla tentokrát jiný nádech. Takový cizí. Jindy upovídaný Karel skoro nepromluvil a jen nevrle odsekával.
Jak se mohl tak milý a vtipný kluk změnit na tohohle bručouna? Když jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku, odvětil, že v naprostém. Bylo to poprvé, co jsem si už přála, aby naše schůzka skončila. A nebyla jsem sama. „Květko nezlob se, já už musím jít,“ řekl s tím, že se rozloučíme.
Bratr
„To se teda budu zlobit, já nejsem Květka, ale Bětka!“ zakřičela jsem a utíkala pryč. Celý večer jsem probrečela. Čtyři schůzky byly jako z pohádky, a na páté zjistím, že ani neví, jak se jmenuju! Vtom zazvonil zvonek, když jsem otevřela vchodové dveře, zůstala jsem stát jako opařená.
Stál tam Karel. Tedy. Dva. A oba měli ve tváři útrpný výraz. Jak se ukázalo, ten den jsem neabsolvovala rande s Karlem, nýbrž s jeho dvojčetem Václavem. Pánové si prý na den prohodili úlohy a čekali, zda to okolí pozná. „Byl to hloupý nápad, a my se ti chceme omluvit,“ začal Karel svou omluvnou řeč.
Byla jsem naštvaná, že si ze mě udělal legraci. On za mnou ale chodil snad každý den, nechával mi omluvné dopisy ve schránce a nosil i květiny. Asi za dva týdny jsem mu přece jen odpustila. Stálo mi to za to.
A jsem strašně ráda, že jsem si ze dvou bratrů, podobných jako vejce vejci, vybrala zrovna toho mého komika. Můj švagr, bručoun Václav, se nikdy nezmění. Alespoň už ale zná mé jméno.
Alžběta (52), Karlovarsko
