Vyrůstala jsem ve studeném bytě na starém hradě. Máma nebyla moc šťastná a i zdejší kastelán působil jako mrzutý jezevec.

Sněhové vločky tiše usedaly na věžičky a na cimbuří. Bylo ráno, ale tma a mlha, po slunci ani památky. Na hrad Vrbovec vpadly Vánoce, aniž tu o ně kdokoli stál. Kastelán vypadal ještě zachmuřeněji než obvykle.

Očekával nás ve strohé kanceláři sousedící s jeho studeným bytem. Věžní hodiny odbily čtvrt na deset.

Byl Štědrý den. „Řekl jsem v devět!“ zahřměl. „Zas se trousíte jak švábi na pivo,“ dodal vyčítavě. Bylo o něm známo, že býval ctižádostivý a toužil po Karlštejně nebo přinejhorším Křivoklátu. Osud ho zavál na Vrbovec. Připadal si nedoceněný a ještě ke všemu ho opustila žena.

I paní kastelánová totiž pokládala pobyt na Vrbovci za trest boží. Po dvaceti letech tu ztloustla o třicet kilo, dala manželovi definitivní sbohem a vrátila se do Prahy, kde je, jak říkala, aspoň zábava, a ne tak strašlivá nuda.

Pravda je, že na Vrbovci dávaly lišky dobrou noc. Tedy pouze ty nejodolnější, které to tu psychicky zvládaly.

Tak na zdraví

„To mám teda personál,“ zaúpěl kastelán a přejel své zkroušené stádečko zdrcujícím pohledem. Zřejmě si vzpomněl, jak kdysi toužil šéfovat Karlštejnu, a místo toho… škoda mluvit.

„Chtěl jsem vám popřát hezké svátky, ale když vás teďka vidím, ani se mi do toho nechce.

Boženko, uvědomuješ si, že ta tvoje zatracená leštěnka dělá ve starožitném nábytku dírky?“ Máma provinile sklopila oči a cosi omluvně zapípala. „Neříkal jsem ti už nejmíň dvakrát, že ji nemáš používat?“ Kastelán se čím dál víc rozohňoval.

Už úplně zapomněl, že jsme se sešli, abychom si popřáli šťastné a veselé Vánoce. „V rytířském sále zas nesvítí lustr a květinová výzdoba v knihovně vypadá, že je taky z osmnáctého století. Flákáte se jako banda povalečů. A teďka si připijeme na ty Vánoce. Tak na zdraví!“ štěkl a naléval horký punč do sklenic.

Přiťukla jsem si s panem kastelánem, s údržbářem Kalinou a samozřejmě s mámou, která tu dělala děvče pro všechno, prodávala lístky i občerstvení a uklízela.

Sníh a hrablo

„Šermíři tady končí dneska v poledne,“ pravil kastelán. „Dohlédnete, aby po sobě uklidili. A nikdo, ale opravdu nikdo,“ zařval, „s nimi nebude koketovat!“

To nebylo pochopitelně mířeno ani na údržbáře, malého chlapíka ve zmijovce a vatovaném kabátě, ani na mou mámu, věčně postonávající starší paní, kulhající na levou nohu. Brodily jsme se s mámou zasněženým nádvořím.

„Sněžilo celou noc,“ rozčiloval se údržbář Kalina, několikrát vztekle zahrozil směrem k obloze a poté se vydal hledat hrablo. Před pokladnou, kde se zároveň prodávalo i občerstvení, stálo několik zkřehlých nešťastníků a prosilo o čaj.

Zároveň škemrali o prohlídku hradu. „Od prvního listopadu provádíme jen předem objednané výpravy,“ usadila je máma. „Přijďte v dubnu. Kolik budete chtít těch čajů?“

Nešťastně zamilovaná

Zasněžená skupinka popíjela čaj a sledovala šermíře, obřadně se připravující k souboji. Z reproduktorů duněla stylová středověká hudba. „Nekoukej tam,“ syčela na mě máma. Prodala jsem pět tatranek a dělala, že mě šermíři nezajímají.

Přitom s jedním z nich jsem v létě utekla z domova, tehdy mi do osmnáctých narozenin scházely tři měsíce.

Bylo to dobrodružné a romantické, ale po týdnu jsem zjistila, že Vlastimila, tak se mladý muž jmenoval, zajímají nesrovnatelně víc než já hospodské radovánky s kamarády šermíři.

Zhruba v té době mě vypátrala trestná výprava z hradu pod vedením mojí plačící mámy a mrzutého kastelána, donutila nasednout do auta a vrátit se na Vrbovec, který už jsem nenáviděla skoro stejně jako ostatní jeho obyvatelé.

Byla jsem nešťastně zamilovaná a bolelo to víc než zánět dásní. A teď po mně ten rozevlátý vlasatec házel významnými pohledy. Máma zamkla pokladnu a táhla mě za rukáv k našemu bytu pod nádvořím. „Jdeme domů. Přestaň na něj zírat,“ šeptala zuřivě. „To jsou teda Vánoce,“ naříkala jsem.

Věžní hodiny odbíjely poledne a někdo házel kamínky na okno. Vyhlédla jsem, dole na nádvoří klečel ten můj šermíř a obě ruce si teatrálně tiskl na srdce. Máma mě odstrčila, okno divoce otevřela a zahulákala: „Padej odsud, nebo na tebe vyleju vodu z nádobí!“ Zamáčkla jsem slzu.

Dávno jsem pochopila, že se moje první láska hodně nepovedla. Poslušně jsem vytřela celou kuchyň a pustila se do obalování kapra. Smrákalo se už v půl čtvrté. Přestalo sněžit, bylo ticho jako v hrobě, na nádvoří ani živáčka.

Máma zapálila svíčky ve svícnu a nalila do svátečních skleniček vánoční vaječný koňak se slovy: „Vidíš, takhle je nám dobře. Co nám chybí? Chlapy nepotřebujeme.“ Koukala jsem ven do tmy na tajemnou siluetu hradu.

O půlnoci bloudí po hradbách krásná panna Johana, která někdy v sedmnáctém století skočila z věže.

Zešílela z nešťastné lásky. Bývá oblečena do bílých šatů, na dlouhých rozpuštěných vlasech bílý závoj. Každý už ji tu několikrát viděl.

Kastelán se zapřísahal, že když se tuhle vracel z hospody, těsně ho míjela, tak těsně, že by si na ni mohl sáhnout, kdyby se nebál.

S chlapem už nikdy

Na stole vánoční koňak a mísa s vanilkovými rohlíčky. Zhasly jsme světlo, hoří jen svíčky ve svícnu. Ochutnáváme bramborový salát. Říkám jako pokaždé: „Takhle výborný snad ještě nebyl!“ Potěšeně se zasměje: „A víš, jaké jsem si dala předsevzetí? Nechci už nikdy u štědrovečerního stolu žádného chlapa.“

Vanilkový rohlíček mi zhořkl na jazyku. „To nemyslíš vážně,“ vyhrkla jsem. Šťastně kývá. Vím, že to s tátou neměla jednoduché, protože táta je snílek a dobrodruh. To kvůli němu postonávala, trápila se a stálo ji to zdraví.

„Táta se vrátí, teď už jsem si tím jista,“ řekla jsem. „Slíbil mi to.“

Vytřeštila oči a divokým gestem ukázala ke dveřím: „Tyhle dveře nepřekročí. Leda přes mou mrtvolu!“ Hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách.

Věděla jsem, že táta za chvíli zabuší na naše dveře, v ruce s vánoční hvězdou v květináči a s ujištěním, že se polepší. Ale netušila jsem, že máma bude v takhle bojové náladě.

Rádio vyhrávalo koledy, v kamnech praskala polena, smažil se kapr. Cítila jsem úzkost a dávala pozor, abych nepřeslechla ťukání na dveře. Přece nemůžeme nechat tátu na Štědrý večer samotného.

Prostřela jsem pro další osobu, a když se tomu máma divila, odpověděla jsem, že prostírám pro osamělého pocestného – kdyby náhodou zabloudil k našemu hradu. „Když to nebude mužskej, tak klidně,“ odsekla a dál se věnovala plotně. Zabalila jsem se do vlňáku, vklouzla do vysokých bot a vyběhla na nádvoří.

Teprve tady do mě vjela ta pravá štědrovečerní nálada. Sněžilo a zdálky, asi z obecního rozhlasu, bylo slyšet koledu Nesem vám noviny. V okně kastelánského bytu pomrkávala jedna jediná smutná svíčka.

Letos je sám – uvědomila jsem si. Vtom se v hradní brance objevila tmavá postava – ne krásná panna Johana, na tu bylo ještě brzy. Vletěla jsem tátovi do náruče. „Už tě nechci ztratit,“ šeptal. Hodiny odbíjely pátou.

Tmavá postava

Všimla jsem si tmavého stínu v okně kastelánova bytu. Okno se otevřelo, nerudný kastelán tátovi zamával a popřál nám hezké svátky. „Pojďte k nám, pane kasteláne,“ osmělila jsem se.

„Dnes byste neměl být sám.“ Za okamžik už byl u nás s lahví šampaňského. Vzápětí nám otevřela máma, ta, co vykřikovala, že mužský jí nesmí do stavení. A najednou se jí hrnuli dovnitř dva. Údivem ani nehlesla.

Potom už jsme všichni čtyři seděli u slavnostně prostřeného stolu s vánoční hvězdou uprostřed, máma nám nalévala rybí polévku, třásly se jí ruce, táta vypadal dojatě a kastelán spokojeně mumlal: „Takovej hezkej den bych tady na Vrbovci nečekal.“

Monika (61), severní Čechy